Navštíveno: 13. 9. 2021
Historie: Soběsuky (německy Sobiesak) jsou malá vesnice nacházející se asi 2 km na sever od Chban. Slovo suk, které je částí názvu, znamená v přeneseném významu svéhlavého nebo neústupného člověka. V německých variantách bylo zaměněno za slovo Sack (pytel). V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Sobesuc (1281), Sobyesuk (1369), v Soběsucích (1477), na Soběsucích (1615), Sobiesak (1699), Sobiesuk (1787) nebo Sobiesuk a Soběsuky (1846). Rozsáhlý archeologický výzkum prováděný u Soběsuk v letech 1985–1992 prozkoumal rozsáhlé keltské sídliště včetně šedesáti hrobů. Na lokalitě však byla doložena řada dalších kultur od neolitu po dobu hradištní. Podle německé vlastivědné literatury z počátku dvacátého století byl soběsucký kostel založen okolo roku 1180 mnichy z valdsaského kláštera. První jistá písemná zmínka pochází až z roku 1281 a nachází se v přídomku Petra ze Soběsuk (Petrus de Sobyesuc). Příslušníci vladyckého rodu ze Soběsuk byli několikrát zmíněni také v průběhu čtrnáctého století. V roce 1407 byla vesnice označená jako zničená a rozbořená. V patnáctém století vesnici získali Sekerkové ze Sedčic a Beneš Sekerka roku 1477 prodal svou část za patnáct kop grošů měšťanu Křížovi ze Žatce. Majitelé se v dalších letech často střídali a v roce 1547 žateckou část městu zkonfiskoval král Ferdinand I. za účast města na stavovském povstání v roce 1547. Zabavený majetek byl připojen ke statku Číňov, který jako léno získali Krajířové z Krajku. V sedmnáctém století Soběsuky vlastnil Vilém starší Doupovec z Doupova, ale byly mu zabaveny za účast na stavovském povstání v letech 1618–1620. V konfiskačním protokolu je poprvé zmíněna soběsucká tvrz. Zabavený majetek roku 1623 koupil Augustin Schmidt ze Schmidtbachu. Během třicetileté války Soběsuky zřejmě značně trpěly, protože podle berní ruly z roku 1654 byly nejchudší vesnicí v okolí. Žilo v nich jen osm chalupníků, kteří měli čtyři potahy a dohromady chovali čtrnáct krav, devět jalovic, tři ovce a 26 prasat. Domy byly popsány jako chatrné a lidé se živili také pěstováním žita na kamenitých polích. Přesto byla stará tvrz už v roce 1644 přestavěna svobodným pánem Rajským z Dubnice na zámek. K dalším majitelům statku patřili Klebelsberové z Klebelsbergu, hraběnka Terezie z Pöttingu nebo od roku 1679 Eusebia Polyxena Schmidtová ze Schmidtbachu. V roce 1746 vesnici koupil kadaňský měšťan V. Glaser, jehož p ji vlastnili až do třicátých let devatenáctého století. Od roku 1792 k nim patřil Karel Elster, který mezi Soběsuky a Vikleticemi založil ovocné sady. Před polovinou osmnáctého století v Soběsukách žil mlynář, který měl v nájmu panský mlýn se dvěma vodními koly. Kromě něj ve vsi pracoval švec, obecní pastýř a pět nádeníků. Podle díla Topographie des Königreiches Böhmen od Jaroslava Schallera stálo ve vsi v roce 1787 26 domů a špitál z roku 1717 pro šest mužů a šest žen. Nejstarší pokus s těžbou hnědého uhlí u Soběsuk podnikl v roce 1830 Adolf Elster v prostoru za farní zahradou. O dva roky později nechal těžbu zastavit, ale ve třicátých letech devatenáctého století ji obnovil nový majitel panství Karel Leopold Stieber, který otevřel vrchnostenský důl Anna a Karel pojmenovaný po svém zakladateli a jeho manželce. Z hloubky až čtyřicet metrů se v něm těžila 1,2 metru mocná sloj. Po ukončení provozu byl důl později krátce obnoven a v devadesátých letech devatenáctého století definitivně uzavřen. Množství v něm vytěženého uhlí se odhaduje až na 60 tisíc tun. Neúspěšný pokus o těžbu uhlí podnikl roku 1835 zdejší hostinský Trinks. Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se tato vesnice stala samostatnou obcí. Druhým větším dolem u vesnice byl důl Magdaléna otevřený v letech 1918 až 1922. Třicet metrů hlubokými šachtami se v něm těžily tři sloje mocné 1,3 metru, 1,2 metru a údajně až deset metrů. Před uzavřením v něm pracovalo 150 horníků. Uhlí, kterého se zde vytěžilo až 70 tisíc tun, se odváželo do železniční stanice v Žaboklikách. Posledním dolem byla Viktoria otevřená na konci první světové války v meandru Ohře mezi Soběsuky a Číňovem. Vytěžilo se v něm vytěženo jen několik tisíc tun uhlí. V devatenáctém století u vesnice fungovaly dvě cihelny, v nichž se vyrábělo 60 tisíc cihel a 20 tisíc tašek ročně. Na břehu Ohře bývaly výnosné chmelnice, které založil hostinský Trinks. Roku 1873 byl zahájen provoz na železniční trati Březno–Žabokliky, na které byla u Soběsuk zřízena zastávka. O šest let později však došlo k sesuvu, který poškodil těleso trati, a provoz na ní byl od 30. června 1879 natrvalo ukončen. Velkostatek patřil Stieberům ještě na počátku dvacátého století. Ve vesnici v té době byly dva obchody, hostinec, obchod se zemědělskými potřebami a živnost provozovala řada řemeslníků. Po vysídlení Němců z Československa a dosídlení obyvatel z vnitrozemí výrazně klesl počet obyvatel vesnice. Na místo Němců se sem stěhovali volyňští Češi, a zatím co v roce 1930 zde žilo 190 obyvatel, tak v roce 1950 měla vesnice 117 obyvatel. To mělo za následek to, že v roce 1950 přišla tato vesnice o samostatnost a stala se součástí obce Vikletice a v roce 1961 se stala součástí obce Chbany, kam patří do současnosti. Po rozdělení půdy v Soběsukách žilo jedenáct rolníků, z nichž každý hospodařil v průměru na 12,6 hektarech půdy. Roku 1983 byla otevřena velkovýkrmna prasat a o dva roky později se v katastrálním území začal těžit štěrkopísek. Výkrmna prasat patřila na počátku 21. století firmě Provex. Těžba písku skončila v roce 2000, kdy se přesunula do katastrálního území sousedních Roztyl. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 16 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sob%C4%9Bsuky_(Chbany)
Dojmy: Maličká vesnice, nacházející se severně od Chban, kde je několik zajímavostí.
