Městský erb:
Navštíveno: 17. 5. 2022
Historie: Běchovice (německy Biechowitz, Walhendorf (1353)) jsou městská čtvrť a katastrální území a od 24. listopadu 1990 pod názvem Praha-Běchovice také městská část hlavního města Prahy, o rozloze 683,39 ha. Běchovice byly poprvé zmíněny ve falzu z doby kolem roku 1227 a v papežské listině z roku 1233, kdy ves a pozemky vlastnil klášter svatého Jiří na Pražském hradě. V pramenech ze 14. století uváděná ves Waldendorf (Walhendorf, Vlachovice) obsahovala několik dvorů pražských měšťanů. Ve dvou dvorech při silnici z Prahy do Úval vznikly tvrze. Prvním známým světským majitelem této vsi byl staroměstský měšťan Johánek Ortlův, zvaný „Domšík od Bílého zvonu“ (Staroměstské náměstí čp. 605). Tento muž také pravděpodobně nechal postavit starší zdejší gotickou tvrz, která se pravděpodobně nacházela v místech zájezdního hostince na Staré Poště. Domšík byl popraven roku 1413 na rozkaz německých konšelů jako přední stoupenec české strany na Staroměstské radnici. Rodový majetek pak přešel na jeho manželku Markétu a roku 1417 na syny Janka a Václava. Václav se později stal pražským kanovníkem. Samotná tvrz ale zanikla během husitských válek někdy kolem roku 1420. Při husitských bouřích odešli bratři do emigrace a roku 1421 jejich běchovický majetek staroměstská rada zkonfiskovala a dvůr získal staroměstský měšťan Václav Bílý. Po jeho smrti roku 1427 koupil dvůr s tvrzí novoměstský měšťan Jan Holý z Příkopů, zvaný Janek Puškařík. Po jeho smrti se jeho žena Ofka provdala nejdřív za Jana z Rýzmburka a před rokem 1435 pak za Vaňka z Litožnice. Dvůr pak držela až do roku 1455. V tom roce král Ladislav daroval dvůr jako odúmrť po Domšíkovi Janovi ze Zbyslavice. Poté se majitelé střídali, až jej získali roku 1567 Zápští ze Záp.
Druhá tvrz pak byla postavena u zdejšího druhého zemědělského dvora, což je dnešní čp. 2. Tento dvůr měl k roku 1332 v majetku pražský měšťan Mikuláš Fridinger, jehož syn Smil roku 1348 ves rozšířil. Oba užívali zdejší predikát „z Běchovic“. Staroměstský měšťan Jan Litoměřický koupil dvůr roku 1353, později jej držel syn kramáře Seidla Jindřich. Od Jindřicha získal statek klášter svaté Kateřiny z Nového Města pražského výměnou za dvůr v Sobíně. Po husitských bouřích byl kolem roku 1420 zdejší církevní majetek zabrán Pražany. Tvrz zde byla vystavěna v gotickém slohu pravděpodobně až za nových vlastníků. Majitelé se zde střídali až do roku 1439, kdy Tůma Penízek svoji část Běchovic klášteru svaté Kateřiny vrátil. Tvrz poté roku 1508 vypálil Jiřík Kopidlanský z Kopidlna a od toho roku již zůstala pustá. Pak její zbytky spolu s dalším běchovickým zbožím získal majitel Sluštic a z této doby což byl rok 1543 pochází první písemná zpráva o tvrzi. Následně tato tvrz také beze stopy zanikla. Tímto krokem také byla ves sloučena pod jedno vlastnictví. Za stavovské povstání v bitvě na Bílé hoře byla tato ves Adamu Zápskému ze Záp zkonfiskována a v roce 1622 byla postoupena Janu Dan. Kaprovi z Kaprštejna, který ji roku 1623 prodal knížeti Karlu z Lichtenštejna. Tím se ves stala součástí Lichtenštejnského panství. Na tvrzišti druhé tvrze byl v 18. století vybudován barokní lichtenštejnský zemědělský dvůr. Zajímavostí také pak je menší bitva, která se odehrála na zdejším vlakovém nádraží dne 17. června 1848. Běchovice totiž byli první stanicí jediné železnice, která tehdy spojovala Prahu přes Českou Třebovou a Olomouc s Vídní. Proto si ji vyhlédl Rytmistr, generál princ Hugo Windischgratz, který zde chtěl se svými husary prohlížet vlaky. Vydal se sem již za úsvitu tohoto dne. Pro jeho neštěstí byli na nádraží také 9. a 10. setnina pluku Latourova pod vedením setníků Fialky a Elvenicha, dále zde byl prapor Khevenhullerova a několik děl. Událost této bitvy následně popsal časopis Bohemia ze dne 6. srpna 1848 takto:
„Velitelem nádraží byl rytmistr od Palatinova husarského pluku, princ Hugo. U každého vlaku, který projížděl , dal lokomotivu oddělit a přehrady nádraží zavřít. První přijel osobní vlak z Prahy, v němž byli téměř jen bezbranní. Druhý vlak přijel od Ouval, směrem do Prahy. Vagon za vagonem bel prohledán,nikde však nenalezena zbraň. Brzo po šesté přijel dlouhý vlak od Prahy s kolínskými, slatiňanskými a jinými, kteří byli včera do Prahy odjeli a v němž bylo ,mnoho studentů a z Prahy prchajících. Přehrady nádražní se zavřely, lokomotiva odjela kus cesty a zazněl povel – zbraně vydati. Pěchota a husaři přiblížili se, aby brali zbraně. Různé pušky,píky, štuce, bodce, nože, šavle, několik praporů a bubnů bylo vydáno, při čemž vojáci příkře si vedli a na povstalce doráželi. Tu padla prý rána. Opět jedna z osudných ran, o nichž nebylo zjištěno, odkud a kde se vzaly. Husaři přeskákali hrazení a pálili z pistolí do vlaku a cestujících. Pěšáci přijaté pušky obraceli proti vlaku a vypalovali je dovnitř vagónů, neohlížejíce se na to, že tam byly ženy a děti. Lidé, aby unikli smrti, skákali z vagónů. Nyní však nastal po nich pravý shon. Bodáky, pažbami a šavlemi pěšáci a husaři doráželi na jednotlivce. Rytmistr dal rozkaz, aby všichni zůstali ve vlaku, avšak vojáci sami tahali z prvních vagónů studenty a jiné osoby a s kletbami bodali do nich a bušili. Hnali je do nádražní budovy, kamž i jiní prchli, jmenovitě ženy s dětmi. I do budovy bylo však stříleno. čestně choval se setník Fialka, spisovatel český, který s nasazením vlastního života stavěl se proti rozkaceným vojákům, s nimiž v rubání lidu závodili i někteří důstojníci. Fialka vrhl se i proti zástupu husarů a byl v nebezpečí, že od nich bude posekán, kdyby mu vlastní vojáci jeho nebyli přispěli na pomoc, při čemž dva byli ranění. Posléze byl vlak seřazen. Těžce ranění, pokud nemohli z místa, ostali v Běchovicích. Jiní, krvácejíce z ran, z nichž některé byly smrtelné, sténali ve vlaku. Když však vyjížděl, bylo z vlaku viděti, jak voják do polí prchajícího mladého truhláře zastřelil, bodákem pak propíchl a mrtvolu hodil do strouhy. Jeden raněný zemřel než vlak stihl dojet do Ouval. Zde teprve raněným byla poskytnuta lidská pomoc. Odvlečeni ke studni, kde zející jejich rány byly vymývány. Vlak ten byl vůbec nešťastný. Za Ouvaly odtrhlo se několik vagónů což způsobilo nové zdržení a u Českého Brodu byla srážka s vlakem ku Praze jedoucím zblízka, zamezena byvše jen silným bržděním z obou stran. Dle údajů běchovická seč si vyžádala mrtvých. Kutnohorští měli 21 raněných, kolínští 30 a čáslavští ještě více. Z raněných ostal nejeden po celý život mrzákem.“ Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se tato ves stala samostatnou obcí. V roce 1945 zabral barokní Lichtenštejnský dvůr Státní statek hlavního města Prahy, a dvůr tak začal postupně chátrat. Dne 1. července 1974 byli nakonec Běchovice připojeny k hl. m. Praze, jejíž součástí jsou do současnosti. Co se týká barokního dvoru, tak ten ještě stál na počátku 21. století. Bohužel v průběhu 1. desetiletí 21. století byl bez milosti zbořen a na jeho místě postaven bytový komplex.
Zdroj: https://www.praha-bechovice.cz/m/bechovice/historie/
Zdroj: https://www.praha-bechovice.cz/m/bechovice/historie/krveproliti-v-bechovicich-17-cervna-1848/
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Bchovice
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Bchovice_(prvn%C3%AD_tvrz)
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Bchovice_(druh%C3%A1_tvrz)
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - František Holec
Dojmy: Zajímavá městská část s bohatou historií, která se nachází východně od centra.
