Navštíveno: 20. 9. 2021
Historie: Ciboušov (německy Zibish) je malá vesnice nacházející se asi 2,5 km na severovýchod od Klášterce nad Ohří. Původní název vesnice odvozený od osobního jména byl Chcěbuz ve významu Ch(o)cebudův dvůr. Tvar Ciboušov je výsledkem složitější jazykové přeměny přes němčinu zpět do češtiny. V historických listinách se jméno objevuje například ve tvarech: Czibusz (1432), Czybussy (1441), Czibussow (1481), Czybusß (1542), Cuebesch (1557), Cziwisch (1566), Ziebisch (1644), Cztiewisß (1654), Zibisch (1787), Ziebisch a Tschiebisch (1846), Cibaušow (1848) a Ciboušov (1854).První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1367, kdy císař Karel IV. vyňal ciboušovské poddané hasištejnského panství z pravomoci zemského soudu. Později vesnici získali perštejnští Šumburkové. Po rozdělení panství mezi bratry Aleše a Viléma ze Šumburka v roce 1431 minimálně část vsi připadla Vilémovi, a stala se tak součástí šumburského panství. Vilém ze Šumburka roku 1441 své platy z Ciboušova prodal pánům z Rýzmburka. Až do roku 1487 část vesnice vlastnil Bedřich ze Šumburka, kdy ji od něj koupil Felix z Fictumu. Ve čtyřicátých letech šestnáctého století Hans z Fictumu Ciboušov zastavil pražským měšťanům Benjamínu Vlkanovi a Janu Mikši z Hrobčic. Od poloviny čtrnáctého století přicházeli do okolí prospektoři císaře Karla IV., kteří zde vyhledávali a těžili jaspisy a ametysty. Získané polodrahokamy byly použity k obkladům stěn kaple svatého Václava v katedrále na Pražském hradě, k obkladům kaplí na hradě Karlštejně a kaple císařova hradu v Tangermünde. Dále se z nich řezaly nádoby (koflíky a misky). Také v době renesančního manýrismu kolem roku 1600 z nich císařští brusiči v Praze, z rodin Miseroni a Castrucci zhotovovali nádobí, šperky a mozaiky. V Itálii se využívaly ještě během sedmnáctého a osmnáctého století na mozaiky. Podle berní ruly z roku 1654 v Ciboušově bydlelo deset chalupníků a tři rodiny bez vlastních pozemků. Chalupníkům patřilo celkem 70,2 strychů polí a obyvatelé vesnice dohromady chovali patnáct krav, 25 jalovic, pět prasat a osmnáct koz. Významným zdrojem příjmů byla těžba a zpracování dřeva a jeho doprava k železářským hutím. Do devatenáctého století se vesnice rozrostla. V roce 1863 měla sedmnáct domů s 99 obyvateli. Jeden dům byl ve vlastnictví obce, která jej využívala jako byt pro pastýře. Kromě soukromých polí k vesnici patřila necelá dvě jitra polí a luk a přes šest jiter lesa. Děti navštěvovaly školu v Klášterci nad Ohří. Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se tato vesnice stala součástí obce Rošovice, kam spadala až do roku 1880, kdy se stala součástí obce Miřetice. Po konci 2. světové války došlo k odsunu původního obyvatelstva a k dosídlení obyvatel z vnitrozemí. Takže zatím co v roce 1930 zde žilo 79 obyvatel, tak v roce 1950 zde žilo již jen 52 obyvatel. V roce 1950 se tato vesnice stala součástí města Klášterec nad ohří, kam spadá do současnosti. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 61 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Cibou%C5%A1ov
Dojmy: Malá ves, nacházející se severovýchodně od Klášterce nad Ohří, kde je pár zajímavostí.
