Městský erb:
Navštíveno: 12. 9. 2021
Historie: Boleboř (německy Göttersdorf) je obec nacházející se asi 5 kilometrů severozápadně od Jirkova. Název vesnice je odvozen z osobního jména Bolebor ve významu Boleborův les nebo háj, ze kterého byl přenesen na blízkou vesnici. V historických listinách se jméno vyskytuje například ve tvarech: Gotfridi villa (1352), Boliborz (1392), Boleborss (1405), Gottessdorff (1549), w Boliborzy (1561) nebo Getterrsdorff (1623). Tato tehdy vesnice byla založena pravděpdoboně v průběhu 1. poloviny 14. století. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1352. Boleboř patřila k panství hradu Nový Žeberk, na kterém na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let čtrnáctého století sídlil Ota z Bergova. Vrchnost měla patronátní právo k bolebořskému kostelu, který byl v roce 1384 kostelem farním. V roce 1383 Nový Žeberk koupil Těma z Koldic. Koldicům, kteří hrad několikrát zastavili, patřilo panství nejméně do roku 1402, po kterém se v jeho držení vystřídalo více majitelů, mezi nimiž byli Albrecht z Dubé, Albrecht z Ervěnic (1407) a snad také Dětřich Kraa z Borku. Od roku 1418 panství patřilo Vítovi ze Šumburka, po něm snad jeho synovi a v roce 1453 se majitelem stal Albert Konipas. Jeho sídelním hradem se stal Borek, a od té doby Boleboř patřila k červenohrádeckému panství. Lorenc Glac roku 1516 odkázal veškerý majetek své dceři Anně, od které ho sňatkem získal Šebestián z Veitmile. Boleboř se stala součástí chomutovského panství, u kterého zůstala do roku 1605, kdy byl rozprodán majetek zabavený Jiřímu Popelovi z Lobkovic. Boleboř patřila k vesnicím, které koupil Linhart Štampach ze Štampachu z ahníkovského panství. Za Linhartova syna Jana Jindřicha byla Boleboř připojena k Březnu. Janu Jindřichovi byl v roce 1622 zabaven veškerý majetek za podporu a osobní setkání s králem Fridrichem Falckým během stavovského povstání. Přestože mu měla být vyplacena polovina částky, za kterou byl jeho majetek prodán, odešel Jan Jindřich Štampach roku 1628 do Saska. Boleboř získal do zástavy Jaroslav Bořita z Martinic, jehož zeť Florián Jetřich Žďárský ze Žďáru ji roku 1623 připojil ke spojenému panství Ahníkov-Prunéřov. Ze stejné doby pochází také první zmínka o bolebořské tvrzi, po které ještě na konci dvacátého století zbývaly části příkopu a valů severovýchodně od zbořeného kostela. Tyto části však byly ale hodně poškozené současnou zástavbou, a tak jsou téměř nepozorovatelné. Po třicetileté válce byla vesnice ve špatném stavu. Deset usedlostí bylo pustých. Žilo zde šest sedláků, patnáct chalupníků a devatenáct poddaných bez většího majetku. Z nich byl jeden kolářem, další krejčím, jeden ze sedláků měl šenk a tři chalupníci se živili jako švec, krejčí a tkadlec. Všem obyvatelům patřilo dohromady třicet potahů, 51 krav, 29 jalovic, dvě prasata a 23 koz. V roce 1670 byla Boleboř za Maxmiliána Valentina z Martinic definitivně připojena k panství Ahníkov a zdejší tvrz tak zpustla a byla rozebrána. Někdy na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století si u hospodářského dvora nechali Martinicové postavit jako letní sídlo malý zámek upravený po roce 1880 na sídlo lesní správy. V roce 1794 ve vesnici bylo 71 hospodářství, kostel s farou a školou, panský zámek a poplužní dvůr. Kromě zemědělství se obyvatelé věnovali předení lnu, bělení plátna a chovu ryb ve čtyřech rybnících. Potok Lužec (též Nivský potok) se používal k plavení dřeva k Jirkovu. V devatenáctém století si většina obyvatel přividělávala výrobou dřevěného zboží pro domácnost. Na konci devatenáctého století se také vyráběly dřevěné zátky a dýhované krabice. Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se z této vesnice stala samostatná obec, která si svou samostatnost udržela do současnosti. Podle zpráv z roku 1898 v Boleboři fungovaly čtyři hostince, dva obchody, trafika a živnost provozovali pekař, kovář, řezník, holič, tři soustružníci dřeva, dva ševci a tři krejčí. Zemědělci pěstovali žito, ječmen, oves, len, brambory a jetel. Poblíž bývala parní pila, kde se zpracovávalo dřevo z okolních lesů a v kamenolomu se těžil štěrk. Trojtřídní školu navštěvovalo okolo 170 žáků. V roce 1900 byl v obci vybudován vodovod, na který bylo napojeno sedm požárních hydrantů. O pět let později starosta Antonín Zimmermann navrhl založení hasičského sboru. Roku 1906 měl hasičský sbor 40 členů a zakoupil stříkačku. Největší požár zdejší hasiči hasili přímo v Boleboři, když 27. října 1947 vypukl po dlouhém období sucha požár, ve kterém shořelo čtrnáct domů a kostel. Po konci 2. světové války došlo k odsunu původního obyvatelstva a dosídlení obyvatel z vnitrozemí. Tento jev měl za následek to, že zatím co v roce 1930 zde žilo celkem 414 obyvatel, tak v roce 1950 zde žilo již jen 144 obyvatel. Během šedesátých let dvacátého století byla část domů upravena k rekreačnímu bydlení a z jednoho hostince vzniklo rekreační středisko, které patřilo Velkodolu československé armády. Postaveny byly také budovy státního statku Chomutov určené k chovu jatečního skotu. Pracovalo v nich okolo třiceti zaměstnanců, kteří bydleli ve dvou nových bytových domech. Většina obyvatel však za prací dojížděla do průmyslových podniků v podhůří. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 172 obyvatel.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bolebo%C5%99
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - dr. Rudolf Anděl
Dojmy: Menší obec, nacházející se severozápadně od Jirkova, kde je mnoho zajímavostí.
