Navštíveno: 13. 7. 2020
Historie: Kostel svatého Apolináře je římskokatolický farní kostel vystavěný v gotickém slohu. Kostel byl založen Karlem IV. v roce 1362. Tomu předcházelo připojení návrší zvaného Větrov ke Karlovu na Novém Městě pražském v roce 1348. Karel IV., po dohodě s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic, nechal v roce 1362 přeložit kanovnické kolegium ze středočeské Sadské do Prahy na horu sv. Apolináře, čímž dal podnět k výstavbě kostela. Jednolodní gotická stavba s užším presbytářem, vnějšími opěráky a křížovou klenbou vznikla zhruba mezi lety 1360–1390. Je možné, že na vrchu Větrov v té době již stála kaple sv. Jiljí, před postavením kostela sv. Apolináře by starší stavba musela být odstraněna a nová stavba na ni nemá žádnou architektonickou vazbu. Archeologický průzkum v podlaze kostela se neprováděl. Budování gotického kostela probíhalo ve dvou etapách. Během první etapy, přibližně v letech 1360–1376, byla postavena podélná sálová loď s pěti klenebními poli. Na její sedlové střeše se nacházela sanktusová věžička. Loď tak mohla provizorně fungovat jako samostatný kostel, ačkoliv ještě neměla presbytář. O několik let později byla také započata stavba věže na jižní straně kostela. Ve druhé etapě výstavby byl dostavěn presbytář. Dokončení celé stavby se datuje již k roku 1390. na posledního kanovníka, Petra z Kroměříže, který se přidal k husitům, což byl možná jeden z důvodů, proč kostel za husitství zůstal ušetřen. Při kostele fungovala také škola, doložená mezi lety 1414–1418. V roce 1420 využívalo areál kláštera východočeské orebitské vojsko obléhající Vyšehrad, poté kostel sloužil také utrakvistům. Protože svatovítští kapituláři kostel příliš nevyužívali a bohoslužby zde stagnovaly, přikázal král Vladislav II. v roce 1498, že si apolinářská kapitula musí povinně vydržovat střídníky. V roce 1503 pak král dokonce potvrdil spojení kapituly svatovítské a svatoapolinářské. V roce 1599 postoupil Rudolf II. kostel a jeho majetek novoměstské obci za 1000 kop míšeňských, zajištění bohoslužeb a přislíbení údržby objektu. Novoměstská obec využívala a udržovala areál až do roku 1628. Během té doby zajistila kostelu také obnovu sanktuáře a nový zvon. V roce 1628 přikázal ovšem císař Ferdinand II. navrátit farní kostel katolické kapitule svatovítské. Koncem roku 1670 poškodila kostel silná vichřice, když vytloukla zasklení oken a srazila sanktusovou věžičku, čímž se poškodily i krovy. Kostel byl opraven hned následujícího roku děkanem Janem Františkem z Talmberka, ovšem už v barokizovaném pojetí. Novou barokní sanktusní věžičku s cibulovou bání a nový barokizovaný interiér zřejmě vytvořil Daniel Rynd. Bývalý děkan kostela zřídil v lodi také nový oltář Matky Boží Staroboleslavské (1671). V roce 1689 byl interiér kostela poškozen protestanty a 1747 bylo při stavbě sousedního domu znovu zazděno západní okno i portál pod ním. V roce 1757 obsadilo kostel pruské vojsko a zřídilo si zde provizorní zbrojní dílnu. Při bojích o kostel byly značně poškozeny omítky a zdivo. Následovaly obnovy zejména interiérů.
První vlna barokizace proběhla v souvislosti s opravou kostela v roce 1671. Důvodem opravy bylo poškození kostela vichřicí v roce 1670, které značně postihlo sanktusní vížku, krovy a zasklení oken. Nová sanktusní vížka s cibulovou bání a barokizace interiéru byly nejspíš dílem stavitele Daniela Rynda. V tomto období také zvonař Mikuláš Loewe přelil velký zvon z roku 1620. Dále byl řízen i oltář Matky Boří Staroboleslavské v lodi kostela. Druhá vlna souvisela s obsazením kostela pruským vojskem v roce 1757. Boje o kostel a zkoušení paliva zapříčinily poškození zdiva a omítky. Opravy v tomto případě postihly zejména interiér. Byly osazeny obnovené oltáře. Pro kostelní věž byly Janem Jiřím Kuehnerem odlity dva nové zvony, větší Apolinář a menší Anna. Významným zásahem bylo v roce 1768 osazení nových varhan s plastikami sv. Václava a dvou andělů na starou gotickou tribunu v západní části lodi. V 19. století se na kostele objevily statické trhliny, proto bylo rozhodnuto o jeho opravě a regotizaci. Přestavbu provedel architekt Josef Mocker. V západní části strhl starou gotickou tribunu a nahradil ji replikou. V oknech lodi i presbytáře vyměnil poškozené kružby za nové. Změnami prošly i oba portály. Hlavní portál má původní ostění, menší lomený portálek byl Mockerem vyměněn za nový pseudogotický. Do obou portálů byly osazeny nové dveře podle Mockerových návrhů. Západní štít lodi byl stržen a nahrazen jeho obdobou. Celá stavba byla opatřena novým krovem. Na exteriéru byly vyměněny zvětralé kvádry a kostel byl nově omítnut. Pseudogotická je i korunní římsa.V interiéru Mocker znovu odhalil původní gotické nástěnné malby a nejspíš i původní polychromii klenebních žeber a svorníků. V jižní zdi presbytáře prorazil nový portál do nově přistavené pseudogotické sakristie. Ta byla s chórem spojena zděnou chodbou. Upravil vstup z podkruchtí do věže. Ve věži pak opravil vnitřní schodiště. Po roce 1950 byly postupně odstraněny oltář Čtrnácti svatých pomocníků, obrazy visící na stěnách lodi, po roce 1990 proběhlo restaurování oltářních obrazů, v letech 2016–2017 proběhla rekonstrukce budovy fary.
Půdorys kostela je tvořen jednou lodí s užším pětibokým presbytářem a boční věží u jihozápadního nároží. Ze severní strany je k presbytáři připojena kvadratická sakristie s předsíňkou, sklenutá jedním polem křížové klenby. Jednolodní prostor je sklenut pěti poli křížových žebrových kleneb, žebra mají hruškový profil a vybíhají z přípor na konzolách s listovým dekorem. Svorníky kleneb mají válcovou krycí desku, druhotně prosekanou pro vedení drátů elektrického osvětlení. Exteriér lodi je poměrně strohý, rytmizovaný deseti mohutnými jednou odstupněnými opěrnými pilíři. Ty jsou armované pískovcovými kvádry a přepásané v dolní třetině podokenní profilovanou římsou. Opěráky završuje kombinace pultových a sedlových stříšek. Nárožní opěrné pilíře jsou postaveny diagonálně. Velká lomená okna lodi poskytují bohaté osvětlení. Široce prožlabené kamenné ostění je původní. Dochovaly se na nich některé kamenické značky. Na západní stěně kostela bylo okno, zazděné v 16. století a nyní zcela skryté pod omítkami. Na západě i východě je loď zakončena strmými trojúhelnými štíty. Západní štít je členěn třemi lomenými vpadlými nikami. Do lodi vedou dva vstupní portály ze severu: hlavní je umístěn osově, vedlejší v severozápadním nároží. Zajímavostí jsou pak dodnes zachované gotické fresky z roku 1390 z takzvaného krásného slohu. Tyto fresky pak původně pokrývaly všechni zdi kostela. Pseudogotická kamenná kruchta na západě lodi je tvořena dvěma lomenými profilovanými arkádami se středním pilířem, vrcholícími poprsnicí zdobenou lichými kružbamio. Ke střednímu pilíři se druží polopilíř, nesoucí profilovanou podnož arkýře, který byl původně určen pro tribunový oltář. Varhanní stroj i skříň na kruchtě jsou z konce 19. století, barokní sošky andílků pocházejí z oltáře. Půdorys tvoří dvě obdélná příčná pole a hluboký pětiboký závěr. Presbytář je posazen na stejném soklu jako loď. Podepřený je osmi opěrnými pilíři, které jsou podobné opěrákům v lodi, jsou však mnohem drobnější. Okna v presbytáři jsou užší než okna v lodi a vyplňují je jen dvoudílné kružby. Stejně jako v lodi nasedají okna parapetem na podokenní profilovanou římsu. Ta se ovšem na rozdíl od lodi opakuje i uvnitř presbytáře, kde z římsy stoupají útlé oblé dříky přípor klenby. Konzoly přípor mají zdobené hlavice a polygonem profilované krycí desky, z nichž vybíhají štíhlá hrušková žebra. Ta jsou ve vrcholech upevněna do terčových svorníků. Příčná žebra, opisují půlkruh, spoluvytváří dojem rozložitosti klenby. Presbytář je spojen s lodí kamenným lomeným triumfálním obloukem na profilovaném soklu s oboustranně okoseným, hluboce prožlabeným ostěním. Presbytář i loď mají dlážbu z pískovcových desek. Hranolová věž je připojena k lodi v jihozápadním nároží a vyrovnává soklem sklon terénu stejně jako kostel. Pískovcové a místy opukové lomové zdivo je omítnuto, kvádříkové armování na nárožích je dílem Mockerových úprav. Konstrukce se dá pomyslně rozdělit na dvě části. První, dolní část je ještě horizontálně rozdělena na tři další oddíly. Stěny dolního oddílu jsou hladké, neprolomené žádnými okny. Střední, zároveň i nejvyšší oddíl, už prolamují dvě obdélná okna na jihu a jedno na východě. Na horním oddílu se nachází tři velká lomená okna vedoucí na jih, východ a západ. Na sever pak ústí obdélné, štěrbinové okénko. Horní část věže tvoří gotický oktagon, jehož stěny jsou členěny čtyřmi lomenými okny s kamenným ostěním, se strmou jehlancovou střechou. Slouží jako zvonice, po válečných rekvizicích se ze tří zvonů dochoval jen jeden: zvon sv. Apolinář s reliéfem sv. Apolináře mezi ornamenty a s latinským nápisem s chronogramem 1767, autor Johann Georg Kühner. Podvěží až do Mockerovy úpravy sloužilo jako sakristie. Během regotizace byla prolomena jeho křížová klenba zde i v prvním podlaží a kamenné schodiště mezi čtyřmi pilíři propojeno celou věží. Druhé podlaží si po úpravě z 19. století zachovalo jednotný prostor s cihlovou podlahou a novým trámovým stropem.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_svat%C3%A9ho_Apolin%C3%A1%C5%99e_(Praha)
Zdroj: https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-apolinare-15435638
Zdroj fotografií interiéru: https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:The_interior_of_the_church_of_Saint_Apollinaris_(Prague)
Dojmy: Nádherný gotický kostel, který bohužel pro stromy nešel moc nafotit. Jelikož jsem nenavštívil interiér, tak jsem si dovolil zapůjčit fotografie.
