Navštíveno: 16. 1. 2022
Historie: Lapidárium Národního muzea je největší státní veřejně přístupná historická sbírka kamenosochařství a architektonické plastiky v Česku. Po vzniku Národního muzea v roce 1818 byly kamenosochařské památky sbírány pouze výjimečně. Teprve na základě písemně zpracované sbírkotvorné koncepce Františka Palackého z roku 1842 se měly shromažďovat jak originály, tak především nákresy, modely či sádrové odlitky významných monumentálních památek (například včetně odlitků zvonů a nápisových pásů). Jednotlivé sbírkové předměty byly včleněny do stálé expozice muzea již od 20. let 19. století, hojně pak ve druhé instalaci v tehdejším Nostickém paláci po roce 1849. Kromě toho byly do roku 1898 deponovány především na dvorech nové muzejní budovy na Václavském náměstí a v jejím podstřeší. Dodnes prezentované exponáty byly zapůjčeny roku 1891 do výstavního pavilónu hl. města Prahy pro Retrospektivní výstavu starožitností v rámci Jubilejní zemské výstavy v Praze, v areálu tehdy nově založeného Výstaviště Praha. Další výstavu v tomto pavilónu uspořádal v roce 1898 Spolek inženýrů a architektů, který pořídil také několik monumentálních sádrových kopií: tří chrámových tympanonů, rakovnické kazatelny a zábořského portálu, jež v sálech zůstaly přizděny a jsou dodnes součástí expozice. Právě pro tento účel byla na výstavě vystavěna tato budova. Původně novorenesanční budovu palácového typu číslo popisné 422 v k. ú. Bubeneč postavil Quido Bělský podle projektu architekta Antonína Wiehla jako výstavní pavilón protější k sochařskému pavilónu Akademie výtvarných umění. Sochařskou výzdobu obstarali Antonín Procházka a Bernard Otto Seeling. Patřil do ní mimo jiné Langweilův model Prahy, který pro Národní muzeum zakoupil císař Ferdinand V., dále zvony (dnes vystavené v samostatné expozici na zámku Vrchotovy Janovice) i rozměrné závěsné obrazy, ze kterých do současnosti zůstal jen jeden ve vstupním vestibulu, nad průchodem do prvního sálu (sv. Antonín s Ježíškem). Úpravami z roku 1908 došlo k barokizaci střech, zazdění některých oken a k doplnění sochařské a reliéfní výzdoby vstupního průčelí podle návrhu Františka Hergessela a Gustava Zouly. Ke zboření dvou kašen při rizalitech postranních fasád, zničení sousoší na kašnách a k zastřešení dvorů došlo postupně v letech 1930–1932 a po roce 1945. Budova má nyní osm sálů, kancelář s příručním depozitářem, dva depozitáře a sochařský ateliér. Lapidárium je součástí nemovité kulturní památky Výstaviště. Budova je od svého vzniku dodnes majetkem Magistrátu hlavního města Prahy. Druhou expozici vytvořil dr. Karel Guth za účasti dr. Františka Kršňáka v letech 1930–1932. Ta již byla rozšířena o zastřešení dvou dvorků a obsahovala dva pomníky Habsburků a pomník maršála Radeckého. Třetí expozici připravil Josef Opitz v roce 1942 a 1943, brzy po realizaci musela být uzavřena a z větší části odstěhována z důvodů protiletecké evakuace. V roce 1954 dovršili Opitzovu koncepci jeho spolupracovníci Vladimír Denkstein, Zoroslava Drobná a Jana Kybalová. Byla součástí nově otevřeného Parku kultury a oddechu Julia Fučíka, jehož ideový program vyloučil vystavení soch habsburských panovníků a Radeckého pomníku. Roku 1958 byl vydán podrobný katalog expozice. Roku 1967 musela být expozice uzavřena pro havarijní stav budovy. Čtvrtá expozice – zatím poslední verze – byla připravována v souvislosti s rekonstrukcí budovy od roku 1987; koncepce Jiřího Fajta a Lubomíra Sršně byla otevřená v roce 1993. Roku 1992 byla na 99 let pronajata agentuře Incheba Praha. Nájemní smlouva byla zrušena k 31. 12. 2016 a nyní budovu opět spravuje magistrát. Sbírka celkem obsahuje přes 3000 předmětů, převážně z kamene. Z nich je kolem šesti set exemplářů vystaveno a ostatní deponovány ve třech depozitářích přilehlých k expozici. Sádrové odlitky tvoří samostatnou kolekci a jsou shromážděny zčásti v 1.– 3. sále, ale většinou v ústředním depozitáři muzea v Terezíně. Vystavují se díla kamenická, sochařská a architektonická plastika, převážně z Prahy nebo ze středních Čech. V chronologickém uspořádání jsou v osmi sálech vystavena díla od počátků románského slohu přes ranou, vrcholnou a pozdní gotiku, renesanci a manýrismus, dále jsou tři sály věnovány baroku, další památkám od rokoka přes klasicismus po historické slohy 19. století a poslední sál je vyhrazen bronzovým pomníkům a jejich modelům. Sbírkové předměty pocházejí zejména z Prahy (včetně fragmentů sloupů z krypty pražské katedrály), sloupů a jejich hlavic z baziliky sv. Jiří na Pražském hradě či fragmentů z bazilik sv. Petra a Pavla či sv. Jana Křtitele na Vyšehradě z období od 11. do 13. století, z veřejných prostranství (plastiky z kašen), kostelů, klášterů, veřejných budov, šlechtických paláců a měšťanských domů od středověku až do počátku 20. století, stejně tak ze středních Čech. Největším souborem je kolem 1000 fragmentů z archeologického výzkumu kláštera benediktinů v Ostrově u Davle, který v letech 1932–1934 prováděl archeolog Karel Guth. Stálá expozice nese název Památky kamenosochařství v Čechách od 11. do 19. století.
Zdroj: https://www.bubenec.eu/lapidarium-narodniho-muzea/
Zdroj: https://pamatkovykatalog.cz/lapidarium-narodniho-muzea-3136869
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lapid%C3%A1rium_N%C3%A1rodn%C3%ADho_muzea
Dojmy: Krásná a bohatě zdobená stavba, která stojí před Průmyslovým palácem.
