Navštíveno: 8. 4. 2017
Historie: Julius Fučík (23. února 1903 Smíchov, dnes čtvrť města Praha – 8. září 1943 Berlín) byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. Po roce 1948 se stal ikonou celé komunistické ideologie.
Po Únoru 1948 se stal „legendou“, což bylo způsobeno několika faktory. Jednalo se o komunistu, který ve vnitřních sporech KSČ stál na prosovětské straně. Další výhodou byla jeho protinacistická aktivita a konečně i to, že byl mrtvý, což zajišťovalo, že neudělá něco nežádoucího. Tuto účelovou idolizaci tragicky zesnulého komunisty usnadňovalo i jeho mládí a atraktivní zjev. V neposlední řadě potřebovali komunisté již bezprostředně po válce zastínit jiného populárního představitele demokratického odboje, Vladimíra Krajinu. Posmrtně se Fučíkovi dostalo ocenění také v zahraničí. Reportáži psané na oprátce se dostalo řady vydání v mnoha zemích. V roce 1950 byla Fučíkovi Světovou radou míru posmrtně udělena první Mezinárodní čestná cena míru.
Gusta Fučíková po válce angažovaně propagovala jeho dílo. Jsou jí přisuzovány účelové škrty v Reportáži psané na oprátce, ačkoli podle některých odborníků je pravděpodobné, že o nich rozhodlo samotné vedení strany. Gusta údajně už roku 1964 navrhla, aby vyšla Reportáž v plném znění, ale k tomu došlo až o 30 let později. Samotná přiznala pouze to, že do prvních dvou poválečných vydání nemohl být zařazen rukopisný lístek pod číslem 91 (motáky s textem byly ukrývány za války na více místech), jenž byl po uschování zapomenut v úkrytu v Humpolci a získat ho se jí podařilo až na jaře 1946.
Vrcholem tohoto kultu se stal rok 1953, jakožto padesáté výročí Fučíkova narození a zároveň desáté výročí jeho smrti. Při této příležitosti vyšla kniha vzpomínek s názvem Julius Fučík, hrdina naší doby, na které se podílel Václav Kopecký, vdova Gusta Fučíková, Ladislav Štoll nebo Konstantin Biebl. Knihu tvoří vzpomínky na Fučíka, ale také několik výňatků z jeho děl, korespondence z vězení a na závěr se objevují fotografie z jeho osobního života.
I přesto, že v době smrti bylo Fučíkovi 40 let, byl spojován s atributy mládí a krásy. Mladá generace v něm viděla svého zástupce, který zemřel za své přesvědčení. Vznikl také Fučíkův odznak, který byl udělován úspěšným absolventům zkoušek, a jeho získání znamenalo velkou čest. „Fučíkovci“, jak se nositelé tohoto odznaku nazývali, patřili k „elitě“ tehdejší mládeže.
Fučíkovi jako národnímu hrdinovi se věnovala i literatura. Oslavné básně v padesátých letech psali například Pavel Kohout nebo Milan Kundera. Jeho osobní kult nezlomného hrdiny a bezchybného vzoru však vyvolával odpor pamětníků, kteří ho znali jako intelektuála, který se pro ilegalitu nehodil. Svůj nesouhlas formulovali v emigraci zejména Egon Hostovský a zmiňovaný Ferdinand Peroutka, doma pak nejvážněji Václav Černý.
Julius Fučík byl považován za hrdinu a představoval tak obraz dokonalého člověka. Pokud se ovšem odhlédne od Reportáže i jejích úprav, čímž se stala pro svůj účel ideální, lze si pokládat otázku „Proč zrovna Julius Fučík?“ Novinář Ferdinand Peroutka se zamýšlí nad tím, proč si komunisté vybrali právě Fučíka, když vedle něj žili výraznější a slavnější spisovatelé, jako například Vladislav Vančura. Odpověď je podle Ferdinanda Peroutky jasná: „Je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký. Ale Vančura byl nepříjemně holohlavý a Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou.“
V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Fučík stále oslavován, ale již bez větších ohlasů. Zlom nastává po roce 1989, kdy s komunisty padla částečně i tato legenda. Odkazy byly na Julia Fučíka odstraňovány z důvodu jeho komunistické příslušnosti. Objevily se staré i nové otázky, znovu se spekulovalo nad pravostí Reportáže i nad Fučíkovým mlčením. Zaznělo dokonce několik dřívějších tvrzení o tom, že Fučík mluvil a udával své spolupracovníky. Společnost se tak podle názorů na Julia Fučíka a jeho dílo rozdělila do několika táborů.
Původní text Reportáže byl proto podroben zkoumání. Expertizy se ujal Kriminalistický ústav tehdejšího ministerstva vnitra ČSFR, který ověřoval, zda je text napsán Fučíkovou rukou a zda do něj nezasahoval někdo jiný než sám autor. Všechny metody zkoumání označily Reportáž za výhradně Fučíkovo dílo bez vpisů a úprav jakékoliv druhé osoby.
Roku 1992 vznikla Společnost Julia Fučíka, což je dobrovolné zájmové sdružení občanů a pamětníků Julia Fučíka, kteří si kladou za cíl „šířit a obhajovat pravdu o jeho díle, shromažďovat svědectví žijících osob a podporovat humanistický odkaz, který je v jeho díle obsažený: Lidé, bděte!“
V následujících letech se objevila potřeba zpřístupnit autentický text Fučíkovy Reportáže psané na oprátce v kritickém vydání. Řízení a redakce celého projektu se ujal František Janáček. Roku 1995 tak vyšlo první úplné, kritické a komentované vydání Reportáže.
V roce 2013 byla při příležitosti 110. výročí jeho narození slavnostně znovuodhalena Fučíkova socha na Olšanských hřbitovech v Praze. Samotný tento pomník byl pravděpodobně vztyčen v 50. letech 20. století.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Julius_Fu%C4%8D%C3%ADk
Dojmy: Nečekal jsem že někde narazím na pomníky minulého režimu. Bylo to celkem milé překvapení, i když je pomník mírně neudržovaný.
