Navštíveno: 5. 7. 2018
Historie: První písemná zmínka o zdejším dolování, a pravděpodobně o založení tohoto dolu pochází z roku 1545, kde se vyskytuje v zápisu v kronice kronikáře Johanna Mathesia z Jáchymova. V té době nesl tento důl jméno Behrův důl, který nesl jméno zdejšího těžaře Pavla Behra, který zemřel v roce 1604 a byl zakladatelem tohoto dolu. Tento důl byl na počátku ve stínu dolu Rote Grube (Červená jáma), kterou později zastínil. Ve zdejších dolech se těžil převážně cín, v takové kvalitě, že byl velmi žádaným v cizině. V 2. polovině 16. století je o tomto dole velmi málo zmínek. Dochovala se například zpráva o tom že roku 1596 se dovoluje Paulu Behrovi povoluje aby zásobil svůj důl vodou ze tří studen na Hengstu. Okolo tohoto dolu bylo v té době mnoho menších dolů, které ale časem splynuli právě s tímto dolem. Na přelomu 16. a 17. století ale bohužel výtěžnost cínu zdejších dolů klesala, ještě před třicetiletou válkou to bylo 40 tun za rok, ale na počátku třicetileté války klesla výtěžnost pod 10 tun za rok. Po třicetileté válce přišel přišla rekatolizace, kdy zdejší doly opustilo mnoho horníků a nahradili je postupně horníci katoličtí jak dokládá zpráva z roku 1677 která hlásí „Abertamští a k nim příslušející Hengstští byli obráceni na katolickou výru. Doly byly osazeny katolickými horníky. Prázdné domy po emigrantech byli obsazeny novými příchozími.“
Někdy chvilku po konci třicetileté války byl tento důl přejmenován na důl sv. Mauritia, což byl dle legendy římský velitel thébské legie, který se odmítl účastnit pohanských rituálů a proto byl spolu s dalšími vojáky zavražděn. Proč byl zvolen jako patron tohoto dolu zrovna sv. Mauritius dodnes není známo. Tento důl po roce 1730 zažil po době klidu velký rozmach. V průběhu 18. století tak bylo dosaženo v tomto dolu hloubek i 200 metrů pod povrchem, zde byli ale velké problémy s odvodňováním šachty. Z tohoto důvodu byla v roce 1738 započata ražba nové vodotěžné šachty, která byla vybavena vodotěžným strojem, který umožňoval těžbu z hloubek kolem 60 metrů. Během této těžby byli nalezeny velmi bohaté cvitry, které byli objeveny také ve hloubce 105 metrů na žíle Führinger. Do roku 1743 se v tomto dole těžilo krom ručními silami pomocí sázení ohněm, který bal následně nahrazen v tomto roce výbušninami, což těžbu značně urychlilo. Do poloviny 18. století byla Festenberská štola hlavní dědičnou štolou, postupem času ale bylo jasné že tato štola stačit nebude, a tak započala ražba roku 1751 dědičné štoly Blasius, která již v roce 1765 měla délku 610 metrů a následně po svém dokončení ještě před rokem 1785 měla délku 1 600 metrů. Tato odvodňovací štola pak byla 40 metrů hlouběji nežli Festenberská štola. V roce 1764 byl tento důl vybaven vodotěžným strojem, který postupně vytahoval vytěženou horninu na povrch. Vodu pro tento stroj pak zajišťoval vodní příkop Göppelgraben, který přiváděl vodu z 2,5 km vzdálené říčky jménem červená bystřice. Aby bylo stále vody dostatek, tak byl pod prameništěm Červené Bystřice vybudován na počátku 60. let 18. století nádrž na vodu pojmenována Maurizi Teich, později přejmenována na Mrtvý rybník. Dle záznamů z roku 1765 patřili k tomuto dolu 3 cáchovny, huť s tavicími pecemi, kovárna, pila a 8 stoupoven. V roce 1772 pak započala výstavba arzénové huti, která byla zprovozněni již v roce 1773.
Na počátku 19. století se značně rychle začali zmenšovat ložiska cínu, která mohla být vytěžena, a tak během 2. desetiletí 19. století započalo rabování tohoto dolu, během kterého byli těženy nosné pilíře, které zde byli z bezpečnostních důvodů. Díky těmto faktorům byl tento důl několikrát uzavře, ale vždy byl nakonec otevřen a těžba pokračovala. V letech 1824 až 1829 zde pracovalo kolem 30 horníků a ročně zde bylo vyrobeno asi 6 – 8 tun cínu. V roce 1829 byl ale tento důl dán do pronájmu místnímu horníku Josefu Schreiberovi, který zde pokračoval v letech 1829 – 1833 v těžbě. V té době pro něj pracovalo mezi 40 – 70 horníky. V roce 1851 ale došlo k důlnímu neštěstí, během kterého zahynul i Josef Schreiber. Pravděpodobně roku 1858 zakoupil tento důl saský horní přísežný W. Tröger, který založil těžařstvo Mauritius Gewerkschaft. V roce 1865 byla obnovena těžba v štole Blasius, a v 60. letech 19. století počítala roční těžba v dolu kolem 5 tun cínu. V roce 1878 prodal Tröger tento důl britské společnosti Philibrick and Onnomay z Londýna, která zde provedla v letech 1879 – 1886 celkem pět těžebních pokusů nad šachtou Blasius i pod ní. Dle záznamů v roce 1883 pracovalo v tomto dole až 80 horníků a důl byl postupně vybaven moderním těžebním zařízením, kdy byla postavena parní stoupovna. Roku 1884 pak byl postaven uvnitř dolu ve hloubce 145 metrů parní stroj, který měl zajistit odvodňování severní části dolu. V letech 1879 – 1886 bylo objeveno na jih nové zatím netěžené velmi bohaté ložisko, díky kterému bylo vytěženo celkem 9 200 tun rudniny. Na konci roku 1886 byl tento důl uzavřen a do roku 1889 byl jen udržován. Roku 1890 byla v dole instalována elektrická turbína, pro potřebu odvodňování, čímž se obnovila těžba pod úrovní Blasiovy štoly, která ale byla již roku 1891 zastavena pro nedostatečné finance anglické společnosti z důsledku světové krize. Následně byl důl přibližně na 15. let uzavřen a v roce 1906 byly vymazány jeho důlní míry a ložisko bylo uvolněno pro průzkum, čehož využil hornoslavkovský šichtmistr Johann Paulus a M. A. Oppermann v roce 1907, kteří započali s prozkoumáváním Blasiovy štoly. Již v roce 1908 objevily ložiska cínových rud a bylo jim umožněno těžit, čehož ale nezapočali. V roce 1909 bylo v Abertamech založeno těžařstvo Gewerkschaft für Zinnerzbergbau pod vedením důlního odborníka Emila Rügera z Karlových Varů. V průběhu 1. světové války se na tomto dole téměř nepracovalo, jen v roce 1917 bylo vyměněno odvodňovací potrubí. Následně byl důl jen udržován a v letech 1922 – 1923 byl jeho provoz přerušen. Ve 20. letech 20. století byla zbourána stará šachetní budova dolu Mauritius a na jejím místě byla vybudována dřevěná těžební věž. V roce 1930 opět abertamské těžařstvo přes vysoké náklady na bezpečnost opět zmáhalo štolu Blasius a v letech 1931 – 1932 byla pod štolou Blasius vyhloubená 32 metrů hluboká slepá šachta kvůli dosažení na poruchu Fäule, která zde má mocnost 70 metrů a doufalo se v nalezení ložisek cínu, která ale nalezena nebyla.
V roce 1936 se stal novým vlastníkem dolu Londýnská společnost British & Continental Mining Corp., která zde chtěla započít těžbu, přiblížil se ale roku 1938 a zabrání sudet německem a londýnská firma tak musela postoupit sůl berlínskému Reischsamt für Bodenforschung, která tento důl převedla v roce 1942 na těžařstvo Gewerkschaft Zinnwalder Bergbau z Altenbergu. V roce 1941 započali přípravy na otevření dolu, které se z intenzivněli v létě roku 1942. Byli vyzmáhána štola Blasius a opravena jáma dolu Mauritius a prohloubena do hloubky 145 metrů, která byla vybavena novou dřevěnou těžební věží. V letech 1943 – 1944 kvůli malému procentu cínu byla zmáhána stará horní díla pod štolou Blasius, ale na konci října 1944 byly zdejší průzkumné práce ukončeny. Zařízení z tohoto dolu bylo postupně rozebráno a převezeno na vrchol Smrkovec ve Slavkovském lese. V eltech 1955 – 1958 prozkoumal tento důl Severočeský rudný průzkum, který ale nedopadl valně a tak v roce 1963 byla zbořena těžební věž jámy Mauritius. Následně již byli prováděny pouze vrtné průzkumy, které stanovili že v dolu se nachází celkem 26 kilotun rudy s obsahem cínové rudy 0,79% z čehož by po vytěžení bylo 200 tun čistého cínu. Tato těžba by se ale již nevyplatila a tak v současnosti zde prochází pouze turisté.
Zdroj: http://www.dulmauritius.cz/cz/historie-dobyvani-cinu-na-hrebecne
Zdroj: http://www.zanikleobce.cz/index.php?detail=1441491
Dojmy: Zajímavá prohlídka, která není vhodná pro klaustrofobiki, ale jinak vřele doporučuji.
