Příběh města
Městys Rataje nad Sázavou (dříve Rataje Hrazené, německy Ratais an der Sasau) se nachází asi 27 km jihozápadně od Kutné Hory, 6 km jihovýchodně od města Sázava a 9 km jihozápadně od Uhlířských Janovic. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1289, ale v té době již Rataje byly městem, které mělo vlastní hradby a právo trhu. Odhady kdy toto městečko bylo založeno se datují někdy kolem roku 946. Samotný současný Ratajský zámek byl vybudován někdy v 10. století, jako z části srubový a z části kamenný hrad. V 13. století zasáhl Rataje velký požár, po němž byly Rataje opět znovuvybudovány. Ve 14. století, kdy Rataje patřily pánům z Lipé, vznikl na severovýchodním konci obce Přední hrad, poprvé připomínaný roku 1346. V roce 1403 hrad spravoval Hanuš z Lipé, jelikož dědic Jan Ptáček ještě nebyl dospělý. V témže roce se na hradě ukryl Racek Kobyla se svou družinou, jelikož uprchli ze Skalice. V roce 1420 získal Rataje Hynek Ptáček z Lipé a Pirkštejna, který byl nejvyšším hofmistrem a mincmistrem Království českého, ale také správce Královských měst včetně Kutné Hory. Tento muž se také stal poručíkem Jiřího z Kunštátu, který byl později znám jako král Jiří z Poděbrad. V letech 1531 – 1579 patřili Rataje pánům z Malešic, kteří zavedli v tomto městě trhové právo, hrdelní právo a městský znak. V polovině 16. století byl přestavěn v renesančním a kolem roku 1675 v raně barokním slohu na dnešní zámek, v té době vlastnil Rataje rod pánů z Talmberka. V letech 1772 – 1919 držel Rataje rod Lichtensteinů. Na jihozápadním konci obce na ostrohu vznikl rovněž ve 14. století hrad Pirkštejn, zčásti přestavěný roku 1724 na faru. Samotný Ratajský zámek zakoupila roku 1933 obec a zřídila zde obecní úřad, poštu, četnickou stanici a školu. S účinností od 1. prosince 2006 byl 10. listopadu 2006 obci vrácen status městyse. V roce 2008 bylo v ratajském zámku otevřeno Muzeum středního Posázaví.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rataje_nad_S%C3%A1zavou ↗
Zdroj: https://www.obecrataje.cz/mestys/historie/ ↗
Menší městečko, která má co do historie co nabídnout.
Dojmy z návštěvy · Miroslav Vytiska