Navštíveno: nenavštíveno
Historie: Dřevěný pavilónek Lesního pramene, původně nazývaný Schneidsäuerling, byl postaven už v roce 1828 – ale jeho osamělost netrvala dlouho. Již o pět let později, v roce 1833, na tomto místě vznikl metternichovský mlýn, který postavil mlynář Johann Schneider z Vonšovského mlýna, pocházejícího z nedaleké obce Šance (Valy). T
Lesní mlýn se nacházel na kynžvartském panství, zatímco Lesní pramen vyvěral z tepelského klášterního panství. Podle očekávání by pramen měl patřit knížeti Metternichovi – však tak se nestalo, a důvod této záhady, která visí od počátků lázní, zůstává dodnes nevyjasněn. Kníže Metternich, vlastník rozsáhlých pozemků na pravém břehu potoka (kde později vznikly například lázeňský dům Sanssouci, v němž v roce 1835 bydlel císař Ferdinand s císařovnou), dokonce vážně zvažoval, zda odkoupí celé Mariánské Lázně od kláštera Teplá – údajně nabízel za to bohaté cisterciácké panství z Plas, které se po zrušení kláštera v roce 1785 dostalo do jeho vlastnictví. Pověst, že se kancléř Metternich občas zastavil v Lesním mlýně kvůli krásné mlynářce, však postrádá potvrzující doklady.
První rytiny Lesního pramene zobrazovaly jednoduchou patrovou stavbu mlýna s náhonem z potoka Schneidbach, který vedl do vodního rezervoáru pohánějícího dvě mlýnská kola. Mlýn, původně fungující jako pila, se postupně přeměnil na hostinec s názvem Mühlenwirthaus – místo, kde se už v roce 1837 podávalo občerstvení a kde byla dokonce zmíněna krytá kuželkářská dráha.
Kolem roku 1850 odkoupil mlýn Georg Niklas Dietl, mistr koželužský z Kynšperku. Spolu se svou manželkou Kateřinou, pocházející z hostinského rodu, získal v roce 1853 oficiální povolení k provozu kavárny a hostince. Tím se místní podnikání proměnilo z nenáročného nabízení kávy pro lázeňské hosty na řádně fungující podnik s vyvařováním.
Později mlýn krátce sloužil i jako menší manufaktura na potoce, ačkoliv přesný charakter této výroby není dodnes znám. V roce 1877 se Dietlová dcera Anna provdala za Josefa Hanslika ze Žatce. Pod jeho správou se provoz mlýna postupně vytrácel, a Hanslik se rozhodl hostinský podnik rozšířit. Vybudoval větší hotel s rozsáhlou verandou, přilehlou zahradní restaurací a kavární zahradou, kde si hosté mohli ve stínu lesa odpočinout.
Oblast kolem mlýna, dříve lemovaná smíšeným lesem, se postupně proměnila – ke konci 19. století začaly vznikat vilky, přesto celá lokalita zůstala mimo intenzivní městskou zástavbu. Samotná stavba mlýna byla postavena v honosném klasicistním slohu kombinovaném s bohatě zdobenými neobarokními prvky, a tak dnes hostinec připomíná honosný zámek.
Majetkové změny pokračovaly: v roce 1899 dům stále vlastnil Josef Hanslik, avšak po roce 1900 převzal správu hoteliér Heinrich Kraus (1865–1934), narozený v Benátkách, který provedl přestavbu a odstranil tak typickou střešní balustrádu. Do roku 1914 proběhly různé přístavby, ale následná nová výstavba se zastavila. Ve třicátých letech se objevil další majitel – hoteliér Josef Michael Flauker, syn poštovního fiakristy, který dále pokračoval v rozvoji této podnikatelské lokality.
V letech 1918 až 1938 si Lesní pramen udržoval vysokou popularitu. Stal se místem pravidelných poledních koncertů a oblíbenou zastávkou tisíců turistů i lázeňských hostů. Návštěvníci si zde ochutnávali místní nápoje, procházeli se do údolí a trasy vedly k četným kavárnám a restauracím – mezi nimi Maxthal, Nimrod, farská kyselka, kavárna Volfštejn, restaurace U tokajícího tetřeva a další – a také do lázní Sangerberk. V této době, kdy byl mlýn, později přejmenovaný na Alhambra, vynikal nabídkou pokojů a služeb. V roce 1936 měl 70 pokojů, a už o tři roky později jich bylo evidováno 54, přičemž byly modernizovány výtah a ústřední topení. Kromě toho byla klášterní hájenka Diana využívána pro kavárenský provoz, a Maxovo údolí se sezónně proměňovalo ve shromáždění stánků a boud – jejichž základy jsou dodnes patrné.
Po roce 1945 se oblast radikálně proměnila. Čtvrť u Lesního pramene byla přejmenována na Třebízského ulici a hotel Alhambra získal nový název Donbas. Objekt se stal centrální odborářskou zotavovnou s ubytovnami, jídelnou i kulturním střediskem. Postupně se z tradičního lázeňského místa s bohatou kulturní nabídkou vyvinula oblast v dynamickou rekreační zónu s moderními ubytovacími, stravovacími a kulturními zařízeními – a přesto si všechny tyto proměny uchovaly stopy bohaté historie, která začala už v roce 1828.
Zdroj: https://www.hamelika.cz/?cz_trebizskeho-ulice,373
Zdroj fotografií: https://mapy.cz/s/johejozeho
Dojmy: Krásný a velmi honosný hotel, který byl původně mlýnem. Bohužel jsem jej nenafotil, a tak jsem si dovolil zapůjčit jeho fotografii.
