Navštíveno: 7. 12. 2016
Historie: Tento dům byl vystavěn někdy na konci 14. století v gotickém slohu. První písemná zmínka o tomto domě pak pochází z roku 1390, kdy jej vlastnil Hans Heckel a jeho rodina. Po této rodině je zde v roce 1406 zmiňován Erhard Junckher, jehož rodina pak vlastnila tento dům do roku 1470, kdy jej získal Antoni Voytersreuter, po kterém získal tento gotický dům v roce 1485 Erhard Goldschmid. Po Erhardovi získal Dytel von Kötschwitz, jehož rodina pak dům vlastnila až do roku 1505, kde jej získal Jorg Graff, jehož rodina vlastnila dům do roku 1598, kdy jej získal Hans Flentz, po kterém přišel v roce 1603 Reichard Holdorff. Právě Reichard nechal tento dům v letech 1603 – 1611 renesančně přestavět, díky tomu vznikla současná hmota domu, ale také renesanční výmalba interiéru, či ploché dřevěné stropy, ale také erb tohoto muže nad gotickým portálem směrem na náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1612 získal tento dům Christoph Hammer a v roce 1617 Barbara Flentzová. Nejzajímavější historie tohoto domu však začala, když tento dům získal v roce 1619 Wolf Adam Pachelbel. Jeho syn Alexander Pachelbel musel v roce 1629 jako protestant emigrovat a tento majetek mu byl zabaven a dán do pronájmu Christofu Heinrichovi Heergesellovi. V dalším odstavci se budu věnovat vraždě Albrechta z Valdštejna, která s tímto mužem a domem souvisí.
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna se narodil 24. září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře jako syn zchudlého šlechtice. Nejdříve tento muž krátce studoval a následně se dal na vojenskou kariéru. Během stavovského povstání najmul z Nizozemska pluk kyrysníků, který si vedl v bitvě na Bílé hoře a několika dalších šarvátkách výborně, a tak byl Valdštejn jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách. V roce 1625 se tento muž ujal velení Císařských vojsk a sklízel samé úspěchy ve válce falcké, dánské i švédské. Postupem času se jeho armáda zvětšila z 30 tisíc mužů na 100 tisíc a pro jeho velké ambice, moc a obrovské bohatství s pozemky se jeho moci zalekl i rakouský císař. Valdštejnova krize započala v souvislosti se vpádem výmarského vévody Bernarda do Bavor. Řezno podlehlo Švédům 14. listopadu 1633 a nic jim nemohlo zabránit vpádu do Rakouska. Valdštejnovi bylo nařízeno, aby se svou armádou těsně po splnění úkolů ve Slezsku vytáhl do Bavorska. V Plzni se však, i kvůli příchodu zimy, rozhodl nařídit své armádě ubytovat se. To bylo pochopeno císařovou vojenskou radou jako váhání a zrada vůči císaři. Jeho nepřátelé, jichž u dvora bylo více než dost, neustále posílali stížnosti a anonymní memoranda žádající jeho sesazení. Jeho zdravotní stav byl také velmi vážný. Někdy krátce po vánocích 1633 zmocněnec rakouského a španělského dvora a zpovědník císařovy manželky Eleonory kapucín Diego Quiroga navštívil Valdštejna v Plzni s úkolem přesvědčit ho, aby neprodleně poskytl vojenskou pomoc Bavorsku, a předeslal zároveň kvůli Valdštejnovu bídnému zdravotnímu stavu možnost dobrovolného odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk. Kdyby se nebál pekla a čertů, řekl prý tehdy podle jedné soudobé zprávy Valdštejn Quirogovi, vzal by ten nejsilnější jed, aby se konečně zbavil utrpení. Zasypal Quirogu žalobami a stížnostmi na Vídeň a císaře, který se o armádu nikdy nestaral, vojsko zanedbával a po něm chtěl závažná rozhodnutí. V těchto rozhořčeních se už ale snoubil Valdštejnův vztek a bezmoc nad vlastní nemohoucností. Když se Quiroga na zpáteční cestě z Plzně potkal s Maxmiliánem z Valdštejna, vévodovým synovcem, řekl prý mu, že Valdštejn už dlouho žít nebude. Mezitím se aktivity ujal Vilém Kinský a zintenzivnil jednání s hrabětem Thurnem, se Švédy a se Saskem. Situace kulminovala 11. ledna 1634. Na tento den byli do Plzně pozváni všichni důstojníci od velitelů pluků výše. Odpolední banket, který vedl Kristián von Ilow a kde teklo víno proudem, se ovšem zvrhl v pitku, která nakonec znevážila revers podepsaný Valdštejnovými důstojníky a slibujícím mu věrnost. Bylo třeba obnovy reversu a to přímo v bytě Valdštejna o dva dny později. Audience u vévody, který ji absolvoval na lůžku, dopadla stvrzením reversu slibujícím věrnost generalissimovi. Bylo zhotoveno a všemi podepsáno pět kopií. Mezi podpisy byl také podpis generála Ottavia Piccolomoniho, Valdštejnova, který už pár dní po podepsání plzeňského reversu sepsal obšírnou zprávu do Vídně o vévodových tajných jednáních s nepřítelem a snaze vymýtit habsburskou dynastii. Situace ve Vídni byla už zcela proti valdštejnská. Valdštejn ještě zůstával vrchním velitelem armády a paradoxně císař zůstával posledním, kdo s rozsudkem nad Valdštejnem váhal – chyběly mu totiž přímé důkazy o vévodově zradě. Po obdržení Piccolominiho zprávy nakonec císař, dosud nerozhodný, podepsal 24. ledna 1634 dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Matyáši Gallasovi. Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálem Kristianem von Ilowem a plukovníkem Adamem Erdmanem Trčkou z Lípy, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek: Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít! 22. února se Valdštejn vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro něj a jeho přátele na Chebském hradě hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v tomto domě, kde byl ubytován. V hodovním sále byli zavražděni Kristián von Ilow, Vilém Kinský, Jindřich Niemann a Adam Trčka z Lípy. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.
Důvody jeho jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě teorií, podle nichž například usiloval o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o jeho „uherské nemoci“, kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto onemocnění si zřejmě přivezl z některého uherského tažení. Zřejmě od roku 1630 trpěl generalissimus třetím stádiem této choroby. Jeho jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia syfilis což jsou poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy. Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp. Jeho „chebská anabáze“ byla téměř nepochybně snahou „nezemřít v posteli“, ale v boji, neboť jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí… jeho kroky je však nutno také vnímat ve světle uposlechnutí příznivé věštby jeho dvorního astrologa Vlacha Seniho, k níž tenkrát došlo, tj. kolem roku 1630, resp. po jeho prvním odvolání z funkce císařem. Otázka, zda zradil císaře, je složitá, neboť jako vrchní velitel měl plné právo vyjednávat s protivníkovou stranou. Císaři však zřejmě bylo potřeba předložit pádný argument pro omezení jeho vlivu, který byl značný a sám o sobě byl trnem v oku mnoha lidem. Navíc se i vojenské schopnosti generalissima s postupujícím průběhem choroby značně snižovaly, což jeho političtí protivníci u vídeňského dvora také chápali jako potvrzení dohadů o jeho zradě. Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdické kartouzy. Po zrušení kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v kostele svaté Anny v Mnichově Hradišti, kde už zůstaly až dodnes. Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu. Konfiskace rozsáhlého Valdštejnova majetku a majetku A. E. Trčky tak měla pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské. Na zabrané Valdštejnovo území se nahrnula drobná cizí šlechta, císař za odměnu rozdával každému, kdo se na smrti vévody podílel. Většinou to byli vojáci se šlechtickým původem z ciziny, kteří ale nemohli pochopit problematiku českého hospodaření v tak složité době, jakým třicetiletá válka byla a došlo tak k úpadku rozsáhlé enklávy, jež vlastnili Valdštejn, Trčka a Kinský. V době zavraždění Albrechta z Valdštejna mu císař ještě dlužil na 3 miliony zlatých.
Ale nyní zpět k další historii tohoto domu. V roce 1642 získal tento dům řád Jezuitů, který jej vlastnil do roku 1706, kdy jej získal Johann Adam Junckher, který tento dům renovoval. V roce 1735 získalo tento dům město Cheb, které jej barokně přestavělo a tím získal dům svou současnou podobu a v domě byla tak zřízena radnice a byt pro starosty a městské velitele. V roce 1873 bylo v tomto domě zřízeno muzeum, které se zde nachází až do současnosti. V letech 2019 – 2020 pak prodělal tento dům rekonstrukci.
Zdroj: https://pamatkovykatalog.cz/mestansky-dum-14443144
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pachelbel%C5%AFv_d%C5%AFm
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Albrecht_z_Vald%C5%A1tejna
Dojmy: Malebný středověký dům s velmi bohatou a i ponurou historií.
