Navštíveno: 7. 12. 2016
Historie: V srdci Chebu, města s bohatou historií a architekturou, stojí dům, který je svědkem staletí. Jeho příběh začíná koncem 14. století, kdy byl postaven v gotickém slohu. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1390, kdy byl majetkem Hanse Heckela a jeho rodiny.
V roce 1406 se vlastníkem domu stal Erhard Junckher, jehož rodina jej držela až do roku 1470. Poté jej získal Antoni Voytersreuter a po něm v roce 1485 Erhard Goldschmid. Dům pak přešel do rukou Dytele von Kötschwitze, jehož rodina jej vlastnila až do roku 1505. Následně jej získal Jorg Graff, jehož rodina jej držela až do roku 1598, kdy jej získal Hans Flentz.
V roce 1603 přišel Reichard Holdorff, který v letech 1603 až 1611 nechal dům renesančně přestavět. Díky tomu vznikla současná hmota domu, ale také renesanční výmalba interiéru, ploché dřevěné stropy a erb tohoto muže nad gotickým portálem směrem na náměstí Jiřího z Poděbrad. V roce 1612 získal tento dům Christoph Hammer a v roce 1617 Barbara Flentzová. Nejzajímavější historie tohoto domu však začala, když tento dům získal v roce 1619 Wolf Adam Pachelbel. Jeho syn Alexander Pachelbel musel v roce 1629 jako protestant emigrovat a tento majetek mu byl zabaven a dán do pronájmu Christofu Heinrichovi Heergesellovi. V dalším odstavci se budu věnovat vraždě Albrechta z Valdštejna, která s tímto mužem a domem souvisí.
Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, narozený 24. září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře, byl synem zchudlého šlechtice. Po krátkém studiu se rozhodl pro vojenskou kariéru. Během stavovského povstání si najal pluk kyrysníků z Nizozemska, který se vyznamenal v bitvě na Bílé hoře a dalších šarvátkách. Díky těmto úspěchům byl Valdštejn jmenován císařským komisařem v severozápadních Čechách.
V roce 1625 se ujal velení císařských vojsk a dosáhl řady úspěchů ve válkách falcké, dánské a švédské. Jeho armáda se postupem času zvětšila z 30 tisíc mužů na 100 tisíc. Jeho ambice, moc a obrovské bohatství však vyvolaly obavy u rakouského císaře.
Valdštejnova krize začala, když vévoda Bernard z Výmaru vpadl do Bavorska. Řezno padlo do rukou Švédů 14. listopadu 1633 a nic jim nebránilo v pokračování do Rakouska. Valdštejn byl nařízen, aby se svou armádou vytáhl do Bavorska hned po splnění úkolů ve Slezsku. Rozhodl se však, že svou armádu ubytuje v Plzni, což bylo císařovou vojenskou radou považováno za váhání a zradu.
Jeho nepřátelé u dvora neustále posílali stížnosti a anonymní memoranda žádající jeho sesazení. Jeho zdravotní stav byl také velmi vážný. Krátce po vánocích 1633 navštívil Valdštejna v Plzni zmocněnec rakouského a španělského dvora a zpovědník císařovy manželky Eleonory, kapucín Diego Quiroga. Měl za úkol přesvědčit Valdštejna, aby neprodleně poskytl vojenskou pomoc Bavorsku, a zároveň mu nabídl možnost dobrovolného odstoupení z funkce vrchního velitele císařských vojsk kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu.
Podle jedné soudobé zprávy prý Valdštejn Quirogovi řekl, že by vzal ten nejsilnější jed, aby se konečně zbavil utrpení, kdyby se nebál pekla a čertů. Zasypal Quirogu žalobami a stížnostmi na Vídeň a císaře, který se o armádu nikdy nestaral, vojsko zanedbával a po něm chtěl závažná rozhodnutí. V těchto rozhořčeních se už ale snoubil Valdštejnův vztek a bezmoc nad vlastní nemohoucností.
Na zpáteční cestě z Plzně se Quiroga setkal s Maxmiliánem z Valdštejna, vévodovým synovcem, a prý mu řekl, že Valdštejn už dlouho žít nebude. Mezitím Vilém Kinský zintenzivnil jednání s hrabětem Thurnem, se Švédy a se Saskem. Situace vyvrcholila 11. ledna 1634, kdy byli do Plzně pozváni všichni důstojníci od velitelů pluků výše. Odpolední banket, který vedl Kristián von Ilow a kde teklo víno proudem, se ovšem zvrhl v pitku, která nakonec znevážila revers podepsaný Valdštejnovými důstojníky a slibujícím mu věrnost.
Bylo třeba obnovy reversu a to přímo v bytě Valdštejna o dva dny později. Audience u vévody, který ji absolvoval na lůžku, dopadla stvrzením reversu slibujícím věrnost generalissimovi. Bylo zhotoveno a všemi podepsáno pět kopií. Mezi podpisy byl také podpis generála Ottavia Piccolomoniho, Valdštejnova, který už pár dní po podepsání plzeňského reversu sepsal obšírnou zprávu do Vídně o vévodových tajných jednáních s nepřítelem a snaze vymýtit habsburskou dynastii.
Situace ve Vídni byla už zcela proti valdštejnská. Valdštejn ještě zůstával vrchním velitelem armády a paradoxně císař zůstával posledním, kdo s rozsudkem nad Valdštejnem váhal – chyběly mu totiž přímé důkazy o vévodově zradě. Po obdržení Piccolominiho zprávy nakonec císař, dosud nerozhodný, podepsal 24. ledna 1634 dekret, jímž zbavil vojsko věrnosti Valdštejnovi a velení svěřil Matyáši Gallasovi.
Podle císařského patentu měl být Valdštejn spolu s polním maršálem Kristianem von Ilowem a plukovníkem Adamem Erdmanem Trčkou z Lípy, coby strůjci vzpoury, zatčen a dopraven do Vídně. K patentu byl připojen dlouho tajený dovětek: Hlavu spiknutí a její nejvýznamnější spojence, pokud to bude možno, zajmout a dopravit do Vídně, nebo jako usvědčené provinilce zabít!
Dne 22. února se Valdštejn vydal na cestu do Chebu, kam dorazil 24. února. Plukovník Walter Butler spolu s Walterem Lesliem a Johnem Gordonem uspořádal pro něj a jeho přátele na Chebském hradě hostinu. Ta byla záminkou k likvidaci Valdštejna a jeho přívrženců. Avšak Albrecht se na tuto hostinu nedostavil, zůstal v domě, kde byl ubytován. V hodovním sále byli zavražděni Kristián von Ilow, Vilém Kinský, Jindřich Niemann a Adam Trčka z Lípy. Vrazi se vydali do Albrechtova domu, kde horlivý setník Walter Deveroux zavraždil vévodu partyzánou.
Důvody Valdštejnova jednání byly dlouho záhadou a vedly k řadě teorií, podle nichž například usiloval o českou královskou korunu atp. Pravda je však zřejmě daleko přízemnější. Už v dobových zápisech se hovoří o jeho „uherské nemoci“, kterou byla s pravděpodobností rovnající se jistotě syfilis. Toto onemocnění si zřejmě přivezl z některého uherského tažení.
Zřejmě od roku 1630 trpěl generalissimus třetím stádiem této choroby. Jeho jednání po roce 1630 je také takřka učebnicovým příkladem třetího stádia syfilis což jsou poruchy osobnosti, demence, progresivní paralýzy. Valdštejn často prováděl horečná a zcela nesmyslná rozhodnutí, nebyl schopen souvislého uvažování, nesmyslně a radikálně měnil své příkazy atp.
Jeho „chebská anabáze“ byla téměř nepochybně snahou „nezemřít v posteli“, ale v boji, neboť jako voják tělem i duší v žádném případě nechtěl připustit, aby neskonal hrdinskou smrtí… jeho kroky je však nutno také vnímat ve světle uposlechnutí příznivé věštby jeho dvorního astrologa Vlacha Seniho, k níž tenkrát došlo, tj. kolem roku 1630, resp. po jeho prvním odvolání z funkce císařem.
Otázka, zda zradil císaře, je složitá, neboť jako vrchní velitel měl plné právo vyjednávat s protivníkovou stranou. Císaři však zřejmě bylo potřeba předložit pádný argument pro omezení jeho vlivu, který byl značný a sám o sobě byl trnem v oku mnoha lidem. Navíc se i vojenské schopnosti generalissima s postupujícím průběhem choroby značně snižovaly, což jeho političtí protivníci u vídeňského dvora také chápali jako potvrzení dohadů o jeho zradě.
Majetek zavražděných si rozdělili mezi sebou vrahové a vojáci. Zavraždění byli pochováni ve Stříbře, avšak mrtvola vévody byla roku 1636 převezena do Valdické kartouzy. Po zrušení kláštera roku 1785 byly jeho ostatky pohřbeny v kostele svaté Anny v Mnichově Hradišti, kde už zůstaly až dodnes.
Jeho ohromný majetek byl zkonfiskován, jeho rodina získala zpět pouze pražský palác pro Maxmiliána z Valdštejna a panství Česká Lípa pro vdovu Isabelu. Konfiskace rozsáhlého Valdštejnova majetku a majetku A. E. Trčky tak měla pro české země ještě horší dopad než konfiskace pobělohorské. Na zabrané Valdštejnovo území se nahrnula drobná cizí šlechta, císař za odměnu rozdával každému, kdo se na smrti vévody podílel. Většinou to byli vojáci se šlechtickým původem z ciziny, kteří ale nemohli pochopit problematiku českého hospodaření v tak složité době, jakým třicetiletá válka byla a došlo tak k úpadku rozsáhlé enklávy, jež vlastnili Valdštejn, Trčka a Kinský.
V době zavraždění Albrechta z Valdštejna mu císař ještě dlužil na 3 miliony zlatých.
Nyní se vraťme k další historii tohoto domu. V roce 1642 tento dům získal řád Jezuitů, který jej vlastnil až do roku 1706. Poté jej získal Johann Adam Junckher, který provedl renovaci domu. V roce 1735 se majitelem domu stalo město Cheb. Město provedlo barokní přestavbu, čímž dům získal svou současnou podobu. V domě byla zřízena radnice a byt pro starosty a městské velitele.
V roce 1873 bylo v tomto domě zřízeno muzeum, které se zde nachází až do současnosti. V letech 2019 až 2020 prošel dům rekonstrukcí. Dnes je to dvoupatrová bohatě zdobená stavba krytá strmou sedlovou střechou.
Zdroj: https://pamatkovykatalog.cz/mestansky-dum-14443144
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pachelbel%C5%AFv_d%C5%AFm
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Albrecht_z_Vald%C5%A1tejna
Dojmy: Malebný středověký dům s velmi bohatou a i ponurou historií.
