Staré město - Anežský klášter

Informace

Navštíveno: 12. 5. 2016

Historie: Anežka Přemyslovna, nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I., byla od svých 3 let vychovávána v klášteře ve slezské Třebnici a později v premonstrátském klášteře v Doksanech, což nepochybně mělo vliv na její pozdější rozhodnutí oddat se řeholnímu životu, a na úctu k ostatkům a touze po vzdělání. S cisterciáckou raně gotickou architekturou se seznámila ve Vídni, kam byla poslána na dvůr rakouských Babenberků, potom, co ji otec zaslíbil synovi německého císaře, Jindřichovi. Šest let žila při klášteře v Klosterneuburgu, ale po zrušení zasnoubení se vrátila zpět do Prahy. Po návratu byla Anežka opět součástí Přemyslovy sňatkové politiky, dostala nabídku k sňatku i od samotného císaře Fridricha II., ale po smrti svého otce využila možnosti svobodného rozhodnutí a místo sňatku přijala nejnovější řeholi své doby. Podporována rodinou i papežem, vstoupila do kláštera, který sama založila a zároveň zapojila české země do nejnovějšího duchovního a kulturního proudu.

Přesné datum založení kláštera není známo, ale pravděpodobné je datum 1231, kdy byla ukončena všechna jednání ohledně Anežčina sňatku. Anežčin bratr Václav I. klášteru věnoval pozemek na pravém břehu Vltavy, výhodný polohou zejména pro špitál, v okolí obydlený převážně řemeslníky a taviči železa. Zároveň klášteru Václav udělil veškerá privilegia a svobody. Jednou z nejstarších částí kláštera byl hlavní sakrální prostor – kostel sv. Františka, který byl v první fázi ještě bez presbytáře. Současně s kostelem bylo vybudováno i rozměrné východní křídlo konventu rozpínající se severně od kostela sv. Františka až k severní zdi kláštera u břehu Vltavy. Stavba probíhala poměrně rychle, už v roce 1234 byl klášter vysvěcen. Roku 1233 na Anežčinu žádost přišlo nejdříve pět italských sester z Tridentu, zřejmě z kláštera sv. Kláry, a poté se připojilo sedm dalších urozených dívek z Českého království. Konvent klarisek a kostel sv. Františka byly otevřeny v den Anežčina vstupu do řádu 25. března 1234. V letech 1234 - 1238 je doložena korespondence mezi Anežkou a sv. Klárou a papežem Řehořem IX. V roce 1237 udělil papež klášteru řadu významných privilegií.

V další stavební etapě byla budována mužská část kláštera - konvent na místě dřívějšího špitálu a kaple sv. Barbory spojená s boční lodí kostela sv. Františka. K severní zdi presbytáře kostela byla přistavěna patrová obytná budova o třech klenebních polích, avšak vzápětí přestavěná na kapli Panny Marie. Severně od ní byla umístěna Anežčina soukromá kaple a v patře její vlastní obydlí. Postaven byl zároveň i ambit klarisek, ovšem oproti původnímu plánu zmenšený z 8 na 6 klenebních polí v každém rameni. V 50. letech 13. století byla připojena ještě kuchyně. Václav I. Anežku do své smrti podporoval finančně i mocensky a po své smrti roku 1253 byl v kostele sv. Františka pohřben do opukové hrobky v ose presbytáře. V podobné hrobce v ose proti oltáři Panny Marie byla uložena i jeho manželka Kunhuta Štaufská. V nově postaveném presbytáři sv. Františka byly nalezeny odlišné kamenické značky od první etapy, které dokládají příchod nové huti do Prahy v této fázi výstavby.

Po smrti bratra zahájila Anežka se svým synovcem Přemyslem Otakarem II. stavbu mauzolea při příležitosti jeho korunovace českým králem 26. prosince 1261. Pro stavbu takového významu byl pozván francouzský mistr neznámého jména. Postavena byla loď o dvou klenebních polích křížových žebrových kleneb zakončená pětibokým závěrem. Během stavby se živě reagovalo na nové stavební podněty ze západní Evropy - například hlavice přípor vyzdobené přírodními motivy rostlin, rozmístěné v různých výškách. Jako poslední v této stavební fázi byl postaven triumfální oblouk spojující loď s kaplí Panny Marie. Uplatnění složité symboliky v architektuře a výzdobě kostela sv. Salvátora kromě významu poukazuje na dohodu stavebníka s architektem, který v té době už byl uznáván a měl vyšší společenské postavení. Kaple se stala (po vzoru pařížské Saint-Chapel) schránkou nejvýznamnějších relikvií Českého království, z nichž nejcennější byl zřejmě kříž Přemysla Otakara II. s ostatkem sv. Kříže (dnes v katedrálním pokladu v Řezně). Se stavbou pohřebiště úzce souvisí i vznik celé řady iluminovaných rukopisů a mobiliáře, jejichž umělecká úroveň odpovídá tehdejšímu kulturnímu a politickému vzestupu českého státu.

Roku 1277 přijala Anežka do kláštera dceru Přemysla Otakara II. Kunhutu. Ale o rok později, po smrti Přemysla Otakara II. se sedmiletým dědicem trůnu Václavem II., v Čechách nastala doba zmatků a hladomoru. Anežka stále věřila v nový vzestup přemyslovského rodu, a tak aktivně předávala veškeré své zkušenosti Přemyslově dceři Kunhutě. Roku 1282 Anežka zemřela a paradoxně, ačkoliv byla celý život uctívána jako světice, byla svatořečena až několik set let po své smrti. Dokonce se po její smrti nenašel kněz, který by ji pohřbil, a tak byla podle legendy 14 dní vystavena v mauzoleu. Byla pro ni připravena kamenná nika s náhrobní deskou podle francouzských vzorů, založená u paty triumfální brány proti vstupu z její soukromé oratoře. V čele klarisek tak stanula osmnáctiletá Kunhuta, kterou ale po svém návratu Václav II. provdal a získal tak Krakovské dědictví, ve snaze znovu proměnit české země v mocné království. Po smrti Anežky už klášter stál mimo hlavní zájem královské rodiny. Václav II. navázal na otcův církevně politický program a tak den po své korunovaci roku 1297 založil cisterciácký klášter na Zbraslavi, zasvěcený Kristu a Panně Marii, který se měl stát novým královským pohřebištěm. Záhy po korunovaci byla v kryptě ve sv. Salvátorovi uložena Václavova nejmladší dcera Guta. Smrtí Václava II. a záhy poté i Václava III. skončilo nejslavnější období dějin Anežského kláštera.

Od 14. století byl klášter klarisek mimo hlavní proud politického dění i výtvarného umění. Až s nástupem Karla IV. na trůn a následným rozkvětem města a stavební činnosti se uskutečnila rozsáhlá přestavba obou částí kláštera. Nově byl zaklenut dormitář (dochované jsou však jen pateční výběhy) a původní okna byla snížena a nahrazena novými s trojlistem. Dřevěná tribuna v hlavní lodi sv. Františka byla nahrazena kamennou a osazen byl profilovaný portál v západním průčelí. K nejkvalitnějším detailům patří štíhlý portál v jižní stěně presbytáře kostela s plným tympanonem, na kterém se dochovaly stopy původní červené a modré polychromie. Úprava malířské výzdoby proběhla i v kostele sv. Salvátora, jinak byly sakrální prostory téměř nedotčeny. Vyvrcholením byla přestavba kaple sv. Barbory, původně pohřební kaple klarisek, na větší kapli pro minority na obdélném půdoryse, se dvěma podélnými sloupy v ose a zaklenutou hvězdovou klenbou. Součástí Karlovy politiky byla sbírka ostatků, které sháněl po celé říši a do Anežského kláštera si přišel pro ostatek sv. Mikuláše. Členkami Anežského kláštera byly v té době většinou dcery nejvýznamnějších šlechtických rodů, ale postupně ženský klášter vymíral.

Dobu husitských válek přečkal klášter, oproti jiným, v dobrém stavu, sloužil jako zbrojnice a mincovna. Podle jedné legendy, když dorazil k tomuto klášteru Jan Žiška, tak zde byla abatyší jeho příbuzná a ta jej prosila na kolenou ve dveřích, ať tento klášter ušetří a on tak pro ni učinil. Klášterní budovy byly víceméně ušetřeny, ale všechno vybavení bylo zničeno. S nástupem Habsburků byli do již prázdného kláštera klarisek přesídleni dominikáni, kteří obývali ženskou část kláštera a druhou část dvojkláštera začali parcelovat a rozprodávat, a tak na místě mužského konventu vznikala nová čtvrť dodnes zvaná Na Františku. V 17. století bylo v rámci náboženských změn byl klášter opět navrácen bratrům františkánům a byly tam přesídleny klarisky z Panenského Týnce. Avšak stav kláštera ani po další léta nezlepšila ekonomická situace a tak dál chátral. Před rokem 1611 došlo k propadu kleneb nad dvoulodím kostela sv. Františka a od té doby sloužil jako hřbitov.[5] V roce 1782 byl klášter v rámci církevních reforem císaře Josefa II. zrušen a prodán. Noví vlastníci budovy přestavěli na malé chudinské byty, skladiště a dílny. Ve 2. polovině 19. století vznikla Jednota pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky a po několika průzkumech vzniklo i několik plánů na rekonstrukci, například od J. Mockera a A. Cechnera či od J. Kouly. Obnova byla zahájena na přelomu století a probíhala až do roku 1914. Po asanaci Starého Města, od roku 1939 probíhal v klášteře stavebně historický průzkum pod vedením profesora Oldřicha Stefana a archeologický průzkum vedený I. Borkovským.

V roce 1963 se majitelem kláštera stala Národní galerie a následovala závěrečná etapa obnovy jejíž vyvrcholením bylo vypsání soutěže na rekonstrukce a zastřešení kostela sv. Františka podle vítězného návrhu architektů J. Hlavatého a K. Kunci. Od roku 1978 je klášter národní kulturní památkou a pod záštitou Národní galerie, která zde původně vystavovala českého umění z 19. a přelomu 20. století. Dnes je zde umístěna stálá expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropě, přesunutá z Jiřského kláštera, a hmatová expozice českého středověkého umění. Ambit a přilehlé prostory slouží pro krátkodobější výstavy. V roce 2013 později odvolaný ředitel NG Vladimír Rösel chystal přesun expozice středověkého umění do Salmovského paláce a do Anežského kláštera se mělo přestěhovat umění 19. století.

Zdroj: http://stovezata.praha.eu/byvaly-anezsky-klaster-na-frantisku.html

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Anežský_klášter

Dojmy: Velmi zajímavý klášter, u kterého se těším až jej prozkoumám více.

Mapa

a

Fotografie

×