logo prehis.cz Cestování okres Chomutov Černovice Černýš

Černý potok

Informace

Navštíveno: 8. 5. 2020

Historie: Černý Potok (německy Pleil) je vesnice nacházející se asi 4 kilometry jihozápadně od Kryštofových Hamrů. Nejstarší osídlení v okolí Černého Potoka, které souviselo se zpracováním železné rudy, je doloženo v polovině čtrnáctého století, kdy zde v blízkosti státní hranice roku 1352 fungoval železný hamr zvaný Pleil. Roku 1429 jej zničili husité, ale později byl obnoven a roku 1533 patřil annaberskému měšťanovi Vítu Wertweinovi, který u hamru postavil stoupu. V šestnáctém století zde fungovaly hamry Tollmetscher na Černé vodě, Sponmühler na Bílem potoce a železná huť založená Bohuslavem Felixem Hasištejnským z Lobkovic. Roku 1604 byl majitelem Pleilu Samson Schindler z Hohenwaldu, kterému císař Rudolf II. povolil postavit hamr a vysokou pec. O šest let později hamerní mistr Kryštof Rubner koupil za 4000 kop míšeňských grošů Schindlerův podíl. Podnik, který stával na území Sorgenthalu, se skládal z vysoké pece, hamru, mlýnu a pivovaru. Měl právo vařit a čepovat pivo pro horníky a hutníky a porážet dobytek. Ke statku patřily také železnorudné doly na Kreuzigeru. Polovinu celého podniku koupil pražský měšťan Christian Misslich z Wilmsteinu. Kryštof Rubner však nesplácel kupní cenu, a podnik převzala zpět vdova Dorota Schindlerová. Na počátku třicetileté války probíhaly o majetek soudní spory a majitelé se měnili, až od roku 1627 vše patřilo opět Kryštofu Rubnerovi. Během dalších událostí třicetileté války byl Sorgenthal zničen. Na blízkém vřesovišti došlo k vojenskému střetu císařských oddílů s vojskem genrála Banéra, který zde byl poražen. Ke konci války byl však Sorgental obnoven a připadl Andreasu Rubnerovi, synovi Kryštofa Rubnera. Podnik tehdy tvořily dvě vysoké pece, tři kovárny, pivovar, mlýn, pila a obytné budovy. V letech 1654–1667 byl přísečnickým hejtmanem Otto Ihl z Blofeldtu, za něhož stál v Černém Potoku poplužní dvůr a nový hamr na plech. První písemná zmínka o osadě Pleil pochází až z roku 1787 a nachází se v díle Topographie des Königreiches Böhmen od Jaroslava Schallera. Podle něj ve vsi stálo 23 domů. V Sorgenthalu ve stejné době stálo devatenáct domů s číslem popisným. Obě vesnice patřily k přísečnickému panství. Přes vesnici vedly obchodní cesty z Kadaně do Saska. V sedmileté válce kolem roku 1758 probíhaly v údolí Černého Potoka boje mezi pruskými husary a chorvatskou pěchotou. U silnice k Přísečnici se dochovala torza dvou hromadných hrobů, z nichž jeden pochází ze sedmileté války a druhý je ještě starší Místu se říká Husarský hrob a na starých mapách je označen jako Massengrab. V průběhu osmnáctého století v Pleilu vyrostl nový mlýn na obilí, dvě pily, vyráběla se kyselina dusičná a vitriol a došlo k rozvoji železorudného dolování. V roce 1780 byla v Sorgenthalu založena papírna, která fungovala až do roku 1861, kdy vyhořela a tehdejší majitel výrobu přestěhoval do Chomutova. Poloha vesnice ve vysoké nadmořské výšce znemožňuje efektivní zemědělství, a proto většina obyvatel pracovala v dolech nebo v průmyslu. Často docházeli do Vejprt nebo Jöhstadtu. V devatenáctém století se rozvíjela průmyslová výroba nití, krajek a pozamentů, ale drobné textilní zboží se vyrábělo i podomácku. Roku 1861 vyhořela Gelinkova papírna a majitel poté výrobu přestěhoval do Chomutova, kde založil pozdější podnik Dehtochema. Významným zaměstnavatelem bývala Fladerova továrna, kde se vyráběla hasičská technika a která roku 1895 zaměstnávala 150 dělníků. Omezený výrobní program v ní skončil až v šedesátých letech dvacátého století. Později měl v tovární budově nástrojárnu vejprtský podnik Belet a po něm se budova využívala jako autoservis a soustružnická dílna. Kancelářská budova byla koncem dvacátého století přestavěna na restauraci Port Artur. Až do roku 1945 v Černém Potoce bývala dvoutřídní škola. Po zrušení patrimoniální správy v polovině 19. století se tato vesnice stala samostatnou obcí a o svou samostatnost přišla roku 1961, kde se stala součástí obce Vejprty a roku 1974 součástí obce Kryštofovy Hamry kam patří do současnosti. Ještě v roce 1930 zde žilo celkem 826 obyvatel, ale po konci 2. světové války přišel odsun německého obyvatelstva, kdy byla tato vesnice téměř vylidněna, a tak v roce 1950 zde žilo jen 198 obyvatel a tento počet následně klesal. Současná vesnice Černý potok pak vznikla sloučením vsi Sorgenthal a vsi Pleil roku 1949. Dle sčítání z roku 2011 zde žilo celkem 28 obyvatel.

Co se týká zdejšího hornictví, tak rudné žíly byly na lokalitě Kremsiger (Bremsiger Gebirge) mezi Černým Potokem a Přísečnicí nalezeny okolo roku 1340. Podle starších zmínek a zprávy z roku 1716 zde byly zaznamenány žíly se stříbronosným galenitem a žíly krevelové. V té době však již byly zcela vytěženy, neboť ani starší pokus o obnovení těžby Šebestiánem z Hasištejna z roku 1583 žádnou rudu nenalezl. Přímo v Černém Potoce byly těženy žíly podobného složení v dole Princ Bedřich. Zde však byl hlavní získávanou surovinou magnetit. Hlavním důlním dílem na Kremsigeru byla 700 metrů dlouhá dědičná štola Ferdinand, která ústila u potoka pod místem, kde ho kříží silnice do Vejprt. Odvodňovala velké množství šachet (ale ne všechny), jejichž hloubka se pohybovala od čtyř do čtyřiceti metrů. Většina z dolů produkovala 300 až 1000 tun železné rudy ročně. Z roku 1665 se dochoval záznam o čištění dědičné štoly a v letech 1709 až 1715 bylo ve dvaceti dolech vytěženo asi 3650 tun rudy. Úpadek zdejších dolů začal v polovině devatenáctého století a v roce 1890 se už v žádném dole nepracovalo. Druhou železnorudnou lokalitou u Černého potoka byl Auspanner tvořený skarnovou čočkou. Zdejší ruda byla méně kvalitní, protože obsahovala více pyritu a chalkopyritu. Auspannerské doly odvodňovala dědičná štola Jan dlouhá 400 metrů, která ústila nedaleko štoly Ferdinand na druhé straně potoka. Bylo na ní několik dolů: Jan, Červená šachta, Vojtěch a Čihadlo. Největším dolem byla Anna s roční těžbou 70 až 200 tun v letech 1825 až 1840. Doly na Auspanneru sdílely stejný osud jako doly na Kremsigeru. Na východ a západ od vesnice (na tzv. Kreuzigeru) se nacházela dvě skarnová tělesa s čočkami magnetitu. Na východní straně fungovala řada dolů, z nichž největší byl Andělský hrad (roční průměr těžby dosáhl až 500 tun rudy), ve kterém se polovině devatenáctého století těžily i stříbrné rudy. Západní ložisko charakteristické větší přeměnou magnetitu na krevel těžily doly Svornost, Víra v boha a Bílý jelen. Přestože byla většina rudy dodávána do Saska, Kovářské nebo do Kalku, část se jí zpracovávala ve zdejších hamrech. V letech 1559 a 1564 až 1576 byla vydána povolení soukromým podnikatelům ke zpracování železné strusky z hald po bývalé železárně. Další hamry se nacházely mezi Černým Potokem a Kovářskou. Jejich odpadní strusky byly použity při stavbě silnice spojující obě vesnice. Poslední pokusy o dobývání železné rudy poblíž silnice do Kovářské podnikl Gustav Göttle z Ústí nad Labem v letech 1904–1913, ale vzhledem k nedostatku peněz nebyly úspěšné. Moderní průzkum ložisek nerostných surovin v okolí Černého Potoka proběhl v letech 1955–1958. Byla při něm nalezena jen drobná ložiska magnetitu bez možnosti ekonomického využití.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%BD_Potok

Dojmy: Dnes již maličká vesnička, nacházející se jihovýchodně od Kryštofových Hamrů, kde je pár zajímavostí.

Mapa

Památky a zajímavosti

kostel sv. Antonína Paduánského v Černém Potoce
mlýn Pleylmühle v Černém Potoce
pomník obětem 1. světové války v Černém Potoce