Nové město - opatství Emauzy

Informace

Navštíveno: 12. 5. 2016

Historie: Karel IV. založil klášter řádu benediktinů slovanské liturgie v Podskalí na základě privilegia papeže Klementa VI. z 9. května 1346 listinou z 21. listopadu 1347 při starším kostelíku sv. Kosmy a Damiána. Papežský souhlas získal ještě jako moravský markrabě a dostalo se mu jej po jistém váhání s podmínkou, že bude jediný v říši. Klášter se díky přímé podpoře císaře, vyjádřené mimo jiné zaměstnáním jeho dvorních malířů, a udělováním odpustků pro poutníky, těšil velké popularitě a jeho chrám brzy nedostačoval. Proto k němu Karel v roce 1371 založil kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Zasvěcení chrámu a kláštera vykonal o Velikonocích 29. března 1372 pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi za účasti dvou říšských kurfiřtů a několika biskupů, samotného Karla IV. a jeho syna Václava IV. Tím, že Karel prosadil, aby klášter vysvětil pražský arcibiskup, a nikoli papežský nuncius, zdůraznil specifičnost nové instituce. Karel IV. si byl vědom politických a duchovních závazků plynoucích z faktu, že po přeslici pocházel ze starobylé slovanské dynastie Přemyslovců a také si uvědomoval jedinečnost českých zemí, coby místo společného dědictví západního latinského ritu s cyrilometodějskou tradicí východní liturgie. Zároveň jeho snahy směřovaly i k odstranění schizmatu mezi západní církví a východními křesťanskými církvemi, proto se rozhodl oživit slovanskou liturgii hlásící se k cyrilometodějské tradici a vytvořit středisko slovanské církevní vzdělanosti, odkud by se věrouka ve slovanském jazyce šířila mezi Čechy i ostatní Slovany. Pozval proto do Prahy především benediktinské řeholníky z kláštera ve Tkonu na ostrově Pašman jižně od Zadaru z oblasti dnešního Chorvatska, tzv. hlaholáše (též glagolity), znalé církevní slovanštiny. První opat se jmenoval Jan, od roku 1350 užíval všechny opatské insignie včetně infule a byl rodem Chorvat. Národnost všech není známa, někteří pocházeli z Dalmácie, jiní byli vysláni od cara Štěpána Dušana ze Srbska.

Klášter fungoval i v době husitské, kdy unikl vyplenění. Husité jej v roce 1419 převzali a jako v jediném českém klášteře se zde praktikovalo přijímání podobojí, a to až do roku 1589. V té době v klášteře působili anglický husitský bohoslovec Petr Payne a bratr Řehoř, pozdější zakladatel Jednoty bratrské.

Na počátku 17. století za vlády Rudolfa II. byl klášter obnoven jako katolický. V roce 1611 utrpěl při vpádu pasovských vojsk, kdy jej vyplenila místní lůza. V roce 1636 sem přišli benediktini z katalánského kláštera Montserrat. Ti v roce 1640 nahradili původní širokou polovalbovou střechu s velkým štítem trojdílnou střechou, přestavěli západní konec lodi a přistavěli dvě věže. Průčelí s věžemi bylo dokončeno v letech 1712 až 1723 pořízen nový hlavní oltář. Setrvali až do roku 1880.

Roku 1880 nabídl pražský arcibiskup Bedřich Josef kardinál Schwarzenberg klášter jako útočitě německým benediktinským mnichům kongregace sv. Martina z kláštera v Beuronu, kteří byli nuceni opustit Německo v období tzv. „církevního boje“ kancléře Bismarcka vedeného proti Římu. Beuronští mniši pražský klášter regotizovali, odstranili barokní zařízení i malby a báně na věžích nahradili ostrými jehlany. Kostel i klášter byl vymalován v historizujícím „beuronském“ slohu. Po vyhlášení Československa byla komunita vyhoštěna a v roce 1919 byl klášter krátce v majetku hudební konzervatoře. O rok později se beuronští benediktini vrátilI. Z původní českoněmecké smíšené komunity se ovšem vrátili pouze mniši čeští. Němečtí se rozešli do jiných klášterů Beuronské benediktinské kongregace mimo území Československa.

V roce 1920 se převorem-administrátorem kláštera stal Arnošt Vykoukal. Ten se snažil klášter, oslabený nucemým odchodem části mnichů opět stabilizovat. To se podařilo, a v roce 1925 mohlo být přikročeno k volbě nového opata. Konventuálové zvolili již osvědčeného Vykoukala. Pod jeho vedením se klášter stal ohniskem českého Liturgického hnutí, spojeného hlavně s osobami emauzských mnichů Prokopa Baudiše a Mariana Schallera. Od roku 1926 začal klášter vydávat revui PAX, zaměřenou hlavně na otázky liturgie a monastického života. Do ní přispívali i mnozí benediktini z jiných klášterů (například břevnovský Sigismund Bouška, či rajhradský Václav Jan Pokorný). Opat Vykoukal byl také autorem myšlenky založení samostatné kongregace pro benediktinské kláštery v Československu. Emauzy si prozatímně udržely příslušnost k Beuronské kongregaci, což ale nebylo dlouhodobě udržitelné. V Emauzském klášteře také začaly být slaveny bohoslužby v byzantském ritu, čímž se klášter snažil navázat na původní ideu Karla IV. Slibný rozvoj opatství pak přerušilo vypuknutí druhé světové války.

Z komplexu kláštera vysílala na jaře 1941 několikrát vysílačka "Magda". Tuto vysílačku obsluhovali odbojáři - radiotelegrafisté Bohumil Bachura, František Chyba, Jindřich Fröde a Otakar Batlička. Tato ilegální skupina byla napojena jak na konzulát SSSR v Praze (přes jeho pracovníka Leonida Mochova) tak i na Obranu národa (ON). Na začátku července 1941 byl kostel pro veřejnost Němci uzavřen. V neděli 13. července 1941 rozehnala věřící (shromážděné na mši, konané "jako vzdor" před kostelem) jednotka Schutzpolizei. O tři dny později (16. července 1941) prohledalo gestapo kancelář opata Arnošta Vykoukala. Klášter i kostel byly definitivně uzavřeny 18. července 1941, mniši byli z kláštera vyhnáni (klášter dále sloužil Němcům jako vojenský lazaret) a opat Arnošt Vykoukal musel opustit Prahu. Arnošt Vykoukal byl nakonec zatčen gestapem a zemřel 9. nebo 10. září 1942 v koncentračním táboře v Dachau. Nacistické věznění nepřežili také dva další emauzští mniši - Marcel Higi (zemřel 16. 11. 1941 v Terezíně, pohřben v Počáplech u Terezína, poté co si tehdejší břevnovský převor, Anastáz Opasek OSB vyžádal jeho tělo k pohřbení) a Vavřinec Miloslav Filip (zemřel 13. 9. 1942 v koncentračním táboře Dachau). Novic, fra Vojtěch Ivan Novák, OSB byl někdy v rozmezí let 1942-1945 zastřelen v koncentračním táboře v Oranienburgu. Při spojeneckém náletu na Prahu 14. února 1945 byl klášter i kostel silně poničeny bombardováním 8. letecké armády USAAF. Na klášter a kostel dopadly 3 ničivé zápalné pumy, každá o váze 227 kg. Zásah zničil obě gotické věže (severní byla zničena zcela, celá jižní vyhořela) kostela Panny Marie, svatého Jeronýma a svatých patronů slovanských. Kostelní klenba se ze dvou třetin zřítila. Gotické budovy vyhořely až na klenby v přízemí. Poté, co areál kláštera utrpěl vážné škody při spojeneckém náletu v únoru 1945, bylo přistoupeno v letech 1953–1954 k rekonstrukci kleneb podle návrhů profesora Bedřicha Hacara. Podle projektu architekta Františka Marii Černého byla provedena rekonstrukce kostela, při níž pobořené věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty.

V roce 1950 byl klášter zestátněn a v 50. letech připadl Československé akademii věd. Část řeholníků tehdy odešla do Itálie, kde komunita žila v bývalém kapucínském klášteře v Norcii, který si adaptovala pro své potřeby. Do roku 1969 vedl komunitu opat Maurus Verzich, v letech 1969-1990 jako převor-administrátor P. Cyril Stavěl. Po roce 1989 získalo zpět budovy kláštera i kostel Benediktinské opatství v Emauzích (klášter převzal převor Cyril Stavěl). V roce 1995 byla ukončena jedna etapa rekonstrukce kláštera. V roce 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, posvěcen nový oltář a první mše se konala symbolicky na velikonoční pondělí 21. dubna 2003. V současné době patří k emauzskému opatství tři mniši. V roce 2016 se převorem-administrátorem stal P. Augustin Gazda, OSB z Rajhradského kláštera. V roce následujícím pak byl rekonstruován rajský dvůr (dne 21. listopadu 2017 byl rajský dvůr v rámci oslav 670. výročí založení opatství po rekonstrukci požehnán). V roce 2018 začala revitalizace klášterní zahrady.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Emauzský_klášter

Dojmy: Komplex budov, kde se najde mnoho historických částí, ale bohužel i komunistické prvky díky bombardování.

Mapa

a

Fotografie

×